Úplně normální ráno. Pobíhám po kuchyni v noční košili a chystám snídaně. „Chceš koblížek?“ – dle očekávání mladší syn nadšeně kývá hlavou. Položím koblihu na talířek. Dvakrát si kousne, řev. „Co je?,“ ptám se s klidem, je přece teprve ráno. „Neci,“ zběsile gestikuluje klučík a plive kolem sebe marmeládu. Obětuju se a marmeládu z koblihy vycucnu. Utírám marmeládové fleky ze stolu a podlahy. Řev. „Co je?,“ tážu se pevným hlasem matky. „Není,“ ječí syn zběsile a hází kolem sebe kousky koblihy.