samostatnost

Zatímco my dříve narození jsme procházeli drsnou školou života plnou natlučených kolen a zadřených třísek, dnešní děti vyrůstají obklopeny dezinfikovanou bublinou bezpečnostních fíglů. Je to pro ně dobré?

Po nástupu do školy se dítě setkává s nároky školního systému, který po něm požaduje prokázání určitého výkonu, musí se také vyrovnat s autoritou učitelů a obhájit své místo mezi vrstevníky. Všechny tyto skutečnosti mohou podlomit, ale také posílit jeho psychickou odolnost…

Problém, ktorý sa týka nejednej rodiny. Jedno z detí akoby sme ani nevedeli, že máme, a to druhé treba viesť stále doslova za ruku. Pri všetkej tej pozornosti, upretej na to nesamostatnejšie, zrazu zistíme, že to druhé – samostatné nám akoby unikalo „medzi prstami“. Nevieme nič o jeho pocitoch, potrebách, zážitkoch. Vtedy je načase si uvedomiť, že sme možno nesprávne sústredili svoju pozornosť a často aj lásku len na jedno dieťa a úplne pozabudli na to druhé. Nechceme ho predsa za jeho samostatnosť a šikovnosť „trestať“ svojou nevšímavosťou.

Že největšího klidu a pohody dosáhneme tehdy, když si našich mnohdy neposedných ratolestí nebudeme všímat? Ano, je to tak. Tedy alespoň podle britského spisovatele Toma Hodgkinsona, který své poznatky ve své nové knize Líný rodič opírá o díla slavných světových spisovatelů. Jak nejlépe vychovávat děti? Nevšímejte si jich!