Rozvíjíme sebevědomí u dětí – I. část

Několik důvodů proč se tématem zabývat

Téma sebevědomí u dětí je velmi rozsáhlé, nastíníme si alespoň některé aspekty a problematikou budeme pokračovat i v příští části.

Začněme samotným dítětem. Přiměřené sebevědomí (zjednodušeně “jak sám sebe hodnotím –  na co si mohou troufnout, co mohu dokázat“) a především sebepojetí („jaký jsem, jak sám sebe prožívám“) jsou určitým zrcadlem jeho vnitřního světa. Dítě, které vnímá, že je na světě správně a má své místo, může dokázat téměř vše, co chce. Nebo se o to alespoň může pokusit, může použít veškerou svoji „výbavu“ bez omezení. Může přiměřeně zvládat nároky dané vlastním vývojem i ty, jež plynou z interakce s vnějším prostředím.

To je velmi obecné. V rovině uplatnění vrozených vloh i získaných dovedností a znalostí platí, že pouze přiměřeně sebevědomé dítě/dospělý člověk jich může plně využít. Tedy jednou si také může zvolit vzdělání a zaměstnání přiměřené svým schopnostem. Až tak dalece může děti vhodný výchovný přístup ovlivňovat (přesto, že nebude a ani nemůže být vlivem jediným…).

V optimálním případě dítě tedy svoji energii plně vkládá do „vrůstání“ do okolního světa, poznávání, přijímání i dávání lásky, rozvoji smyslovému, intelektovému, duševnímu i duchovnímu.Vše přiměřeně stupni svého vývoje.

Adaptace dětí mimo rodinu

V souladu s předchozím pak snáze probíhá i proces přirozené separace od rodičů, převážně od maminky či pečující osoby. To neznamená předčasné oddělování, ale pomalé „otužování“ a schopnost bez výraznějších obtíží být s postupem času i v kolektivu vrstevníků (nejprve v MŠ, později ve škole – což je ostatně i jednou ze známek školní zralosti). Rodiče tak mohou snáze slaďovat své rodičovské poslání s profesním rozvojem či zaměstnáním. Pozvolné kroky k osamostatňování nezbytně patří k vývoji každého dítěte, ať již maminka zůstane v domácnosti nebo bude obě životní role „slaďovat“.

Mnohé maminky (a tatínkové) zažívají v této souvislosti těžkosti s adaptací dítěte na kolektiv ve školce, vědí, jak náročné je odcházet od plačícího dítěte, které nechce zůstat ani hodinu třeba s babičkou. Pak je obtížné věnovat se s klidem své práci, neřešit sužující vnitřní konflikty mezi rolí matky (tatínkové dále prominou, přestože se jich téma bezesporu také týká, jsou stránky určeny ženám) a rolí pracující ženy. Na druhou stranu do jisté míry lze i těmto separačním obtížím některých dětí předcházet. Ne vždy je vše jednoduché, například dětem úzkostnějším  nebo dětem s handicapem je nutné věnovat více pozornosti, jejich potíže nemusí přímo souviset se sebepojetím, ale mohou jej sekundárně nepříznivě ovlivňovat.

Dítě se bude každopádně vždy lépe adaptovat na docházku do kolektivních zařízení, prožilo-li po dostatečně dlouhou dobu výhradní a láskyplnou péči jedné pečovatelské osoby (ideálně maminky, příp. ve střídavém režimu s tatínkem). Pokud není z různých důvodů možná tato varianta, měla by rodina hledat 1 osobu pro péči o své dítě, nikoli několik střídajících se příbuzných, známých nebo profesionálů.  Ani v ideálním případě  se nevyplácí přípravu na mateřskou školu či rodinné hlídací centrum podcenit. Pro děti je takový životní krok významný a jeho úspěšné zvládnutí přímo ovlivňuje jeho sebedůvěru.

Dobrý základ – bezpodmínečná láska a pozitivní vzory

Pro ilustraci by mohly být vhodné příklady ze života, které jsou poměrně časté. Rodiče pětiletého Ondry přišli do poradny s tím, že si nevědí rady s jeho výchovou. Konkrétně Ondra je velmi šikovný a bystrý kluk, má mnoho zájmů, ale… Nevěří si, často v různých situacích rezignuje, říká, že něco neumí, nezvládne… .V rozhovoru s rodiči však tato rčení byla slyšet velmi často…“to asi nezvládneme, nevíme jak, máme o Ondru strach, obavy, jak to a to zvládne…“. Tuto základní rodičovskou nejistotu „přečtou“ děti velmi záhy a jsou-li k tomu  vnitřně disponovány, stane se jejich vlastní strategií při zacházení s překážkami, s problémy. Rodiče Ondry nemohou očekávat zdravé sebevědomí syna, když jim samotným tolik schází. Nelehký úkol leží před nimi samotnými , pracovat na vybudování pozitivnějšího sebepojetí, učit se přijímat i výchovné překážky jako výzvu, zvládat lépe vnitřní úzkost a nabízet tak zdravější přístup k životu Ondrovi. Výchova bez výrazného ochranitelského přístupu ho velmi posílí.

Na druhém pólu si můžeme představit výchovný přístup autoritářský, příliš direktivní, nedávající dítěti příliš volného prostoru pro tvořivý přístup a sebeprosazení. Opět z praxe můžeme ilustrovat poradenským kontaktem s rodinou se 2 dětmi – pětiletou Verunkou a tříletým Jakoubkem. Obě děti byly velmi často nemocné, měly oslabený imunitní systém. Rodiče ve výchově upřednostňovali velmi přísné jednání s dětmi, „aby z nich vyrostli slušní lidé“. Jejich záměr byl dobrý, ale zvolené prostředky vedly k častému somatizování dětí z emočního přetížení. Výrazné nároky a nekompromisní jednání vzbuzovaly v dětech sice respekt k autoritě, ale také stálý vnitřní strach ze selhání a trestu, což se zdravým sebevědomím nekoresponduje…

Láska bez podmínek – zdá se to tak jednoduché, a přece je to možná ten nejobtížnější úkol, který máme jako rodiče (nejen…). Děti potřebují slyšet, vnímat, cítit, že rodiče je přijímají, mají rádi  – prostě proto, že jsou…

Co dětem v oblasti vztahů pomáhá

• Prožívají-li vztah s rodičem jako vazbu jistou, jedinečnou a ničím nepodmíněnou.
• Cítí-li, že rodiče prožívají své rodičovství jako radostnou součást svého života.
• Pociťují-li, že rodiče prožívají okolní svět jako bezpečné a dobré místo k životu.
• Když zažívají spolu s rodiči různorodé sociální situace, které sami rodiče vítají nebo přijímají bez zjevné úzkosti.
• Učí-li se spolu s rodiči přijímat změny, zvykat si na nové prostředí, lidi kolem sebe – nejprve v plně chráněném prostředí domova a bezpečně „v náručí“, později třeba v mateřském centru a nakonec ve školce či jiném kolektivu vrstevníků).
• Jestliže vnímá, že rodiče se radují z dalších vztahů okolo sebe, aktivně je budují, jsou pro ně zdrojem podpory, zkušeností a radosti.
• Mohou-li vyrůstat v prostředí s respektujícím výchovným přístupem, bez extrémů přílišného opatrování a úzkostnosti nebo autoritativního přístupu a nepřiměřených nároků.
• Je-li respektována jejich jedinečnost v každém ohledu. Děti nemohou být jen kopiemi svých rodičů, jediným životním smyslem, náhradou za jiné „dospělé“ vztahy, to vše jejich sebevědomí oslabuje.
• Mají-li prostor k plnému sebevyjádření, včetně vyjádření emocí celého spektra (i  tzv. negativních).

Praktický tip závěrem

Pokuste se dětem každý večer (nebo alespoň občas) poskytnou příležitost pro reflexi uplynulého dne. Vyzvěte svoji dcerku nebo syna, aby vám pověděli, co jim udělalo přes den největší radost a co je naopak rozzlobilo, rozesmutnilo… Dětem velmi pomáhá, když mají možnost vrátit se k uběhlým událostem, převyprávěním je „doprožít“, ventilovat, symbolicky uzavřít. Vztah s rodičem se tak velmi upevňuje, když dítě cítí jeho důvěru i možnost být opravdu samo sebou i se všemi svými emocemi. Důležité je nenechat se „strhnout“ vlastními emocemi, dítě nehodnotit, nekritizovat. Je to však zároveň i vhodný moment k nenásilné inspiraci dítěte, jak se situací naložit (vlastní zkušeností či pohádkovým příběhem) a podpoře zdravého sebevědomí.

Přeji vám hodně radosti na objevné pouti životem s dětmi.