Hněv a vztek spolu souvisí a jak na ně

Téma:
Jeden a půlletý Honzík si staví komín z kostek. Když se pokouší dát čtvrtou kostku na ostatní a nedaří se mu to, tak naštvaně shodí komín rukou a vše doprovodí patřičným křikem. Tatínek, který si vedle něj v klidu četl noviny, se lekne a vrazí klukovi facku. Pak ještě nezapomene dodat: „Nevztekej se! Když to neumíš, tak to nedělej!“ Ale byl to opravdu vztek? Proč se tak Honzík naštval? A co teprve tatínek?

Když se podíváme podrobněji na tuto situaci, zjistíme, že klučina se pokoušel neúspěšně o něco, co bylo pro něj zvlášť důležité. Chtěl „jen“ postavit komín z co možná nejvíce kostek a to se mu nepovedlo. A táta se ve stresové situaci (čímž úlek bezpochyby je) rozhodl pro boj (facku). Takže vlastně u obou se nejedná o vztek, jak se tatínek domníval u Honzíka, ale o hněv. A to je velký rozdíl.

Většina rodičů totiž neposlušnost, zlobu dítěte nazývá vztek. A to je špatně. Jen si vzpomeňme, kolikrát od nás rodičů slyší dítě: „Nevztekej se. Dám ti jednu na zadek.“ Nebo „Nezlob! Nemůžu za to, že ti to nejde.“ Takže pozor – hněv a vztek jsou zcela rozdílné emoce, ale spolu souvisí.

Co to tedy ten hněv je? Jedná se o základní emoci, která má kořeny ve stresové situaci, kdy se organizmus musí rozhodnout mezi bojem a útěkem tzn., že příčinou hněvu je právě pocit ohrožení. Avšak ohrožení nemusí znamenat pouze přímé fyzické nebezpečí, ale také se týká symbolického ohrožení důstojnosti či sebevědomí. Jde vlastně o to, že se můžeme hněvat, staneme-li se obětí nespravedlnosti či nezdvořilosti, jsme-li napadeni či uraženi nebo se třeba jen pokoušíme neúspěšně o dosažení nebo uskutečnění něčeho, co je pro nás velmi důležité. Přirozenou reakcí člověka, který se hněvá, je chtíč udeřit. Jelikož hněv vzbuzuje iluzi síly a nezranitelnosti, tak člověk klesne k těm nejprimitivnějším reakcím.

Což u Honzíka bylo zbourání komínu a u tatínka facka. Úder je sice přirozený, ale ve společnosti nežádoucí, tedy pokud chceme s okolním světem vycházet dobře. Proto bychom měli jak dospělí tak i děti umět svůj hněv zmírnit tak, aby měl nějaký vliv, ale neurážel či neškodil. Jde vlastně o tom, že se musíme umět hněvat (zlobit se) tak, aby nás okolí nepovažovalo za slabocha, kterého může mít pod vlivem, ale také nás nesmí brát jako postrach. Utvářet zlatou střední cestu není jednoduché, proto je potřeba začít už od batolete a věnovat se jí i několik let.

Jak měl tedy tatínek reagovat na chování Honzíka?

  • Dospělý člověk má trvat na tom, aby dítko dalo svůj hněv najevo slovy, nikoliv chování. Je dobré, aby rodiče ukázali dětem, jak na to. Malé děti mohou jen říct (nebo zaznakovat), že se zlobí. Ti větší už mohou říct, proč se zlobí.
  • Dítě by mělo umět své pocity zdůvodnit. Pomozte jim najít příčinu hněvu. Čím je dítě menší, tím bude potřebovat více pomoci. „Zlobíš se, protože ti nejde postavit komín?“
  • Dejte jim najevo, že jejich pocity akceptujete. „Vím, že se zlobíš, protože ti nejde udělat velký komín. Tak to zkusíme spolu.“
  • Pomozte dětem, aby řekly, co chtějí. „Chci postavit komín, ale nejde mi to.“
  • Rodič by měl být příkladem pro dítě, jelikož dítě se učí nejlépe nápodobou. Chovejte se tedy tak, jak to vyžadujete po dítěti. Pokud se hněváte vy, řekněte to dítěti. Rozhněvejte se, vyjádřete ho (i slovně) a nechte odeznít, ať dítě vidí, jak s ním může pracovat a pak že přejde. „Zlobím se, že jsi udělal takový kravál (rozbitý komínu a křik) a nemohu si klidně číst noviny.“
  • Nikdy nesmí rodič potlačovat svůj hněv. Má ho dát přiměřeně najevo, jinak se dítě nenaučí s hněvem zacházet.

Takže teď už víme, co je hněv a jak na něj. Ale co je to tedy ten vztek?

Je to zcela jednoduché. Vraťme se k Honzíkovi a jeho tátovi. Honzík rozbil komín a i přes facku, kterou dostal od tatínka, chce, aby mu taťka pomohl postavit kostky zase na sebe. Ten však odmítá opustit svou činnost před leknutím, tedy čte dál noviny. Honzík však CHCE stále stavět, takže začne křičet, praští sebou o zem a bouchá nohama i rukama. V tomto okamžiku se už jedná o vztek. Jedná se vlastně o naučený protějšek hněvu. Vztek se totiž dítě učí náhodou. Jakmile přijde první záchvat vzteku je i dítě samo zaskočeno, co se s ním děje.

A tady přejdeme k tomu, jak hněv a vztek spolu souvisí. Při výbuchu vzteku dochází k uvolnění dvou jeho „částí“. Malá část výbuchu tvoří energii z nahromaděného hněvu. Větší část reaguje na chování dospělých lidí. Jde totiž o to, že pokud dítě si během vzteku vydobude u dospělých, co potřebuje (Honzík to, že tatínek půjde s ním stavět kostky), stane se předstíraný hněv, tedy vztek, součástí chování dítěte. Bude vztekání opakovat při každé situaci. Pokud dítě však při výbuchu vzteku nezíská, co potřebuje, ztrácí jeho chování smysl a může se vrátit ke skutečné emoci a to k hněvu. Nelze však počítat s tím, že dítě, které už jednou zažilo od jednoho z rodičů (z pohledu dítka ten hodnější) „povolení ke vztekání“, se bude pouze u druhého rodiče (ten zlý) hněvat. Proto by oba měli mít stejný názor, stát při sobě a mít pevné nervy.

Dospělí, kteří odmítají dát dítěti při jeho vztekání, co chce, řeší často situaci těmito způsoby: Za prvé, snaží se potlačit vztek své ratolesti výpraskem, protože oni sami byli také často biti. A za druhé, rodiče se snaží vyvarovat fyzickým trestům a snaží se vše řešit domluvou. Oba způsoby řešení však vydráždí větší agresivitu.

Jak tedy pracovat s dítětem, které se vzteká?

  • Nikdy dítěti nedejte to, co si chce vyvztekat. Musíte si za tímto rozhodnutím pevně stát. Pokud totiž jednou povolíte, bude cesta zpět velmi těžká.
  • Stanovte si postup, jak budete vždy reagovat, když se začne dítě vztekat. Dělejte cokoliv, co může vztekání zastavit. Pokud má rodič dostatek síly, může použit terapii pevným objetím. Tzn., dospělý vezme pevně dítko do náruče, přitiskne ho k sobě, drží a klidně na něj mluví. Jestliže rodič disponuje pevnými nervy, může dítě ignorovat. Doporučuje se také odvést pozornost, překvapit ho. Můžete také rychle a úplně změnit situaci tím, že dítě rázně vezmete a šoupnete ho někam, kde je ticho a kde zůstane chvíli samo. Nebo ještě lepší je, když rychle sami odejdete z místnosti. Každý rodič by měl vědět, co na jeho dítko „platí“.
  • Až dítě přejde vztekání, promluvte si s ním o tom, co se s ním dělo a že jste se museli tak zachovat, abyste mu pomohli. Také mu řekněte, jaké důsledky z jeho jednání vyvodíte. Důsledky by měli vždy odpovídat věku dítěte.
  • Pokud už se dítko někdy vztekalo, tak už jste většinou schopni blížící se výbuch rozpoznat. Snažte se předjít včas vztekání. Jakmile zachytíte nebezpečný signál, zaútočte na něj verbálně. Předstírejte, že už jste naštvaní, aby dítě nemělo touhu dát vám na vědomí vztekáním, že něco chce.

Nezapomeňte, že pro zvládání vzteku i hněvu je důležitá jedna zásada: Rodič by neměl NIKDY dítě ponižovat a ani mu nadávat.

 

 

Hodnocení: 
Zatím nehodnoceno

If you are looking for a detailed threshold guide, try these sites: www.wonderful-prague.com