Otravy a úrazy jsou nejčastější příčinou úmrtí dětí. Otravy a úrazy hrozí dětem všech věkových kategorií. I když ne každý úraz či otrava musí skončit úmrtím, trvalé následky na zdraví dítěte jsou celoživotním psychickým traumatem jak pro rodiče, tak pro dítě.
Zatímco my dříve narození jsme procházeli drsnou školou života plnou natlučených kolen a zadřených třísek, dnešní děti vyrůstají obklopeny dezinfikovanou bublinou bezpečnostních fíglů. Je to pro ně dobré?
Také se vaše batole dostalo do stadia, že si chce spoustu věcí vyzkoušet samo? Jeho „já sám“ nebo „já sama“ je u vás na denním pořádku? Věřte, že je to zcela přirozené. Dítě si začíná uvědomovat svoji osobnost, svoje „já“. Pro rodiče to znamená jediné: obrnit se trpělivostí a své dítě na jeho cestě k samostatnosti všemožně podporovat. Úplně snadný úkol to není…
Jeden velký autor jednou napsal: „Dospělí sami nikdy nic nechápou a děti to hrozně unavuje, stále a stále jim něco vysvětlovat. Děti musí být k dospělým hodně shovívavé.“ Pan Exupéry měl pravdu. Každý už to jistě jednou zažil, ať z pozice dítěte či rodiče. Pojďme se tedy společně podívat, co takové dítě potřebuje. Co očekává od okolního světa a na co nesmíme zapomenout při jeho výchově, vzdělání a utváření sebe sama. Zaměříme se na velice důležitou etapu vývoje dítěte a tedy předškolní věk.
Kolem druhého roku dítěte nastává tzv. období vzdoru, kdy se děti začínají více nápadněji vztekat a vzdorovat a bývá s nimi mnohdy těžké pořízení. Naše děti umí sebou mrsknout pěkně na zem, kopat nohama a křičet na celou tramvaj a neutiší se, ani kdybyste se rozkrájeli. U některých dětí toto období trvá až do tří let věku dítěte, ale většinou toto“vztekací „ období trvá kratší dobu. V předškolním věku dochází k poklesu vzdorovitého chování a s nástupem do školy se s nadměrnou vzdorovitostí setkáváme zřídka.
Některé děti jsou odjakživa ve společnosti svých vrstevníků jako ryba ve vodě, což je ideální stav. Ale jsou i děti, a není jich málo, pro které je návštěva hřiště či dětské oslavy přímo noční můrou…
Známe to všichni: poprvé se má dítě odtrhnout od maminky a nastávají obavy. Jak to zvládne? Zvládne to vůbec? Co ostatní děti, bude si s nimi hrát? Nebudou mu ubližovat? Jak rychle si asi zvykne?
Dítě se nachází v určitém kolektivu již od narození. Nejdříve je to blízká rodina – vy, manžel, případně starší sourozenec, prarodiče. V pozdějším věku, třeba na plavání, se dostane mezi další kojence a děti stejného, nebo podobného věku.
Je moje dítě zralé na nástup do školky? Je vhodné nechat děti v novém zařízení po celý den? A lze děti připravit na přechod z rodiny do kolektivní péče? To je jistě jen několik námětů z celé řady otázek, o nichž rodiče v přelomovém období přemítají nebo je přivádějí k odborné konzultaci. Přitom jsou jednou z podmínek pro to, aby rodiče mohli přiměřeně sladit rodinnou a profesní sféru svého života.