Rodiče a jejich děti

Vztek patří mezi základní emoci, která je součástí našich životů a byla popsána před několika tisíci lety. Menší část „dětského výbuchu“ se přisuzuje uvolnění nahromaděné energie z frustrace a větší část je namířená účelově proti nám – dospělákům.

Kolem druhého roku dítěte nastává tzv. období vzdoru, kdy se děti začínají více nápadněji vztekat a vzdorovat a bývá s nimi mnohdy těžké pořízení. Naše děti umí sebou mrsknout pěkně na zem, kopat nohama a křičet na celou tramvaj a neutiší se, ani kdybyste se rozkrájeli. U některých dětí toto období trvá až do tří let věku dítěte, ale většinou toto“vztekací „ období trvá kratší dobu. V předškolním věku dochází k poklesu vzdorovitého chování a s nástupem do školy se s nadměrnou vzdorovitostí setkáváme zřídka.

Stěžují si na něj snad všude; ve školce napadá kamarády, nerozpakuje se nakopnout i paní učitelku, kterou dříve zbožňoval, babičku bouchá hračkami a nová partnerka jeho otce ho nesnáší. Vcelku hodný kluk začíná připomínat chuligána z Bronxu.

Známe to všichni: poprvé se má dítě odtrhnout od maminky a nastávají obavy. Jak to zvládne? Zvládne to vůbec? Co ostatní děti, bude si s nimi hrát? Nebudou mu ubližovat? Jak rychle si asi zvykne?

Dítě se nachází v určitém kolektivu již od narození. Nejdříve je to blízká rodina – vy, manžel, případně starší sourozenec, prarodiče. V pozdějším věku, třeba na plavání, se dostane mezi další kojence a děti stejného, nebo podobného věku.

Na první pohled to nemusí být zřejmé, nicméně i zdravě se rozvíjející sebevědomí dítěte usnadňuje ženě propojení role maminky s rolí profesní. Jak děti v procesu budování optimálního sebepojetí podpořit? Na to se postupně zaměříme v následujícím povídání.

Každé dítě už od narození žije v určitém kolektivu. Nejdříve je to rodina, která dává dítěti vše, co potřebuje. Později se dostává dítě do kolektivu širší rodiny – babičky, dědové, strýcové, tety …