Agresivity podle mě nepřibývá
Nedávno mne v Propsy 5/98 velice zaujal článek Karla Netíka „O posuzování takzvané agresivity“. Uvažuji totiž o agresivitě každou chvíli v klinické praxi, a navíc teď zvláště i ve spojitosti s tvrzením, které tak často slyšíme ze sdělovacích prostředků i od lidí „zasvěcených“, že agresivity u dětí přibývá a že jí je tolik a v tak brutální podobě, jak tomu nikdy dříve nebývalo. A samozřejmě se hned také ví, kdo je vinen – televize se svými agresivními filmy. Rád bych k Netíkovu článku připojil několik poznámek.
Rozlišujeme „agresivitu“ jakožto vlastnost či povahový rys či vnitřní pohotovost projevovat se agresivně (tedy něco v naší povaze trvalého nebo aspoň dlouhodobého a navenek nezjevného) a „agresivní chování“ jakožto akt, čin, projev (tedy něco zjevného, konkrétního, jednorázového). Agresivita sama o sobě není špatná ani dobrá – prostě je! Agresivní chování rozhodně nemusí být vždy morálně špatné, ale často bývá. Je to chování, které někomu ubližuje – a to je přinejmenším na pováženou. I moje zkušenost souhlasně s K. Netíkem říká, že dospělí lidé i děti vyznačující se vysokou agresivitou nemusí jednat agresivně (v tom zlém slova smyslu) a že zlých agresivních činů se naopak mohou dopustit děti i dospělí, u nichž bychom svými psychologickými prostředky žádnou velkou agresivitu nenašli. Otázka zní, jaká je vlastně naše diagnostika agresivity? Jaké prostředky máme, o co se opíráme, co vlastně víme? Podle mého mínění toho moc není. Projektivní metody, zvláště u dětí, rozhodně žádná velká síla nejsou. Proto se mi líbí, že K. Netík mluví nejen o možnostech, ale také o mezích psychologie.
Agresivita dnešních dětí
Týž otazník pak nutně musím vznést i nad oním tvrzením o mimořádně agresivním chování dnešních dětí. Tedy o těch zjevných vnějších agresivních projevech, které by měly vycházet z vnitřní motivické základny, jíž je mimořádná agresivita. Máme nějakou míru, kterou bychom mohli srovnávat dětskou agresivitu minulou a nynější? Máme nějakou spolehlivou statistiku agresivního chování minulého a nynějšího? Dojmy samozřejmě nestačí! A není tomu třeba tak, že se dnes dopouštějí agresivního chování častěji děti s normální agresivitou? Já sám za posledních padesát let, kam moje zkušenosti sahají, vidím změny v repertoáru agresivního chování, ale vůbec bych nemohl říct, že by se obecně agresivita zvýšila. Deprivace pohybová může např. vyvolat agresivní chování u dětí jinak neagresivních. Jak rozlišíme to, co je následkem vysedávání dětí ve škole, pak doma nad úkoly a pak u televize, od toho, co je následkem obsahu vysílaných televizních pořadů? Samozřejmě, vždycky jsou tu případy, kdy viník uvede, že byl inspirován tím a tím filmem, či tou a tou scénou. Jenomže já jsem viděl moc a moc případů agresivního jednání dětí před třiceti, čtyřiceti, padesáti lety, kdy se viníci stejně tak údajně inspirovali filmy, divadlem, knížkou, a to mnohdy obsahu veskrze bohumilého a vzdělávacího. Útok „husitů“ na pevnost hájenou chabě těmi nejmenšími dětmi dopadl stejně tragicky jako dnešní útok „teroristů“ na policejní akademii hájenou naopak dětmi nejsilnějšími. Povznášející dětský film Timur a jeho parta vedl děti k tomu, že zapálily mlýn a málem zahubily starého Macháčka, který jim snědl svačinu.
K. Netík charakterizuje jeden ze dvou typů kriminálních agresorů takto: „... nedostatek zábran vůči bezohlednému, tedy i agresivnímu chování, nedostatek soucitu, vcítění, snížená schopnost citových vazeb, nedostatečný zájem o lidské okolí apod., tedy to, co zpravidla zjišťujeme u lidí s asociální poruchou osobnosti (psychopatů).“ Asociálními osobnostmi (dříve psychopaty) míníme zpravidla osoby, které si svou úchylku nesou do života už ve své genetické výbavě. Jenomže tento popis připomíná i něco dosti důvěrně známého z doby, kdy jsme dlouhodobě sledovali vývoj dětí v dětských domovech. Viděl bych v tom „psychopatizaci“ jako následek psychické deprivace. Nebylo totiž tehdy vzácností, že dítě, které vstoupilo do naší soustavy zařízení kolektivní výchovy už v kojeneckém nebo batolecím věku, se nakonec dostalo do zařízení nápravného, aniž poznalo cokoliv jiného než ústav. Vždy znovu mě udivovala jejich zvláštně „chladná“ agresivita. Trápení zvířat, trápení slabších dětí, otrokář i otrok v jedné osobě, žádné svědomí – v pokusech o nápravu není čeho se chytit. Ano, „nedostatečný zájem o lidské okolí“, přitom však mnohdy až přehnaný zájem o sebe, o své vnější fyzické já – někdy přejídání, někdy narcistické zaujetí pro vlastní tělo, někdy kulturistika apod.
Vnitřní kontrola agresivity
To podstatné, podle mého mínění, jsou však první slova Netíkova nálezu, tj. „nedostatek zábran vůči agresivnímu chování“ (rozuměj: vlastnímu). Mám totiž stejně jako K. Netík zato, že problém není v agresivitě samotné, nýbrž v její vnitřní kontrole, tj. takové, aby z ní nevycházelo ono zlé, asociální, kriminální ubližování. Nejde o to agresivitu potlačovat (ostatně, je to stejně asi málo platné), je však třeba ji kontrolovat. Ne zakazovat dětem tzv. agresivní hračky, ale vychovávat jejich svědomí. V témže čísle Propsy mluví Jan Srnec moc pěkně o odpovědnosti – viděl bych tu hlubokou spojitost. Co jiného než odpovědnost vůči někomu či něčemu, co mne přesahuje a k čemu se vztahuji, je to, co utváří mé zábrany vůči zlé agresivitě? Pro děti tím někým a něčím jsou zpravidla rodiče, rodinné společenství, domov, ono primárně důležité místo bezpečí a jistoty. A které je to vývojové období, jež je mimořádně, ne-li kriticky důležité pro vývoj pro-sociálního chování? Je to předškolní věk! To za normálních okolností dítě překračuje hranice své rodiny a dětská společnost se mu stává učitelkou života. Nyní se rozvíjí souhra, součinnost a spolupráce, soucit a soustrast, schopnost smát se s druhými a dělat legraci, nyní se kladou základy přátelství. Promeškáme-li toto období nebo vstoupí-li do něho děti bez předchozí životní jistoty, kterou získaly ve společenství se „svými lidmi“, je tu nebezpečí zcestného vývoje směrem k onomu Netíkovu typu „chladné“ agresivity. Ta se pak projeví v „chladných“ agresivních činech, bez svědomí a odpovědnosti.
Je pak také jasné, že náprava formou represe je málo účinná. Je tu jen prevence, a to výchovou – a to, jak víme, je ze všeho to nejtěžší. Ale ne zcela neschůdné. Ba dokonce si myslím, že právě tady by i ta proskribovaná televize a ostatní sdělovací prostředky mohly udělat velký kus práce. Jen kdyby se daly k tomu přemluvit! Věděl by snad někdo, prosím vás, jak na to?