Agresivita dětí

Agresivita je chování dítěte, které je zaměřeno proti vrstevníkovi nebo vrstevníkům (někdy také rodičům nebo vychovatelům, učitelům), které se projevuje útočností – útočným jednáním vůči druhému jedinci. Útok má způsobit uspokojení nějaké potřeby útočícího jedince (potřeba obdivu, prvenství ve skupině…).

Jsou rozlišovány čtyři stupně agresivity:

1. agrese bez vnějších projevů, probíhá pouze v myšlení dítěte,
2. agrese, která se projeví navenek, např. nadávkou, hrubým slovem, výhrůžkou,
3. agrese, která se projevuje destruktivním chováním – bouchnutím dveří, rozbíjením předmětů,
4. fyzické napadení druhé osoby.

Agresivitu vyvolává u dítěte nemožnost dosáhnout nebo mít něco, co si velmi přeje. Často to není jen věc, ale je to i touha po ocenění, uznání od druhého. Průvodním znakem u agresivity dítěte je hněv, podrážděnost, provokace, posmívání.

Velmi se diskutuje o tom, zda je agresivita dědičná. Někteří odborníci se domnívají, že je dědičná, jiní že nikoliv. Domnívám se, že typické povahové vlastnosti, které jedinec může zdědit po rodičích a které se podílejí na tom, že se jeho chování pak projevuje jako agresivní, dědičné jsou (například výbušnost dítěte, temperament, impulsivita).

Je však na rodiči, aby sledoval tyto vlastnosti již v raném věku a pomáhal je dítěti si uvědomovat, pracovat s nimi, ale neútočit. Důležité je mluvit o tom, co vyprovokovalo toto chování a také jak jinak se zachovat než útokem.

V některých případech se může stát, že se dítě necítí dostatečně sebevědomé, oceňované a chce si tyto vlastnosti dokázat svou agresí. A to je velmi špatně, je zapotřebí, aby dítě už v raném stadiu mělo informaci o svém chování a mělo také návod, jak se zachovat jinak a co udělat se svojí agresivitou.

Agresivitu vyvolává také špatný příklad, který dítě vidí ve svém okolí. Jestliže dítě chce například v předškolním věku nějakou hračku a vezme si ji od druhého dítěte tak, že ho uhodí a hračku mu sebere, je to špatný vzorec chování. Pokud se mu totiž nic nestane, nedostane žádnou odezvu na své chování, může si vytvářet tento špatný vzorec chování.

V poslední době se také hovoří o roli sdělovacích prostředků na vývoj dítěte a na jeho agresivitu. Dítě může čerpat z častého sledování televize příklad, jak se má chovat. Jestliže by dítě často sledovalo pořady s prvky agresivity, mohlo by se stát, že by chtělo toto agresivní chování napodobit, vyzkoušet ho.

Aby k tomu nedošlo, je zapotřebí (pokud už dítě pořady v televizi sleduje), aby je sledoval spolu s dítětem i rodič. Dále je zapotřebí, aby rodič komentoval scény v televizi a vysvětlil dítěti, co je dobře a s čím nesouhlasí. Vysvětlil mu také důsledky a následky chování, které spolu s dítětem vidí. Často i reklamy, které jsou vkládány do pořadu, který je určen dětem, nejsou dítěti srozumitelné nebo mohou u něj navodit představy, které jsou negativní.

Dostala jsem otázku, jak je možné, že děti – v pubertálním věku – zkoušely popravu Saddáma Husajna a přitom zemřely. Copak neměly již jasnou představu o tom, co poprava způsobí? Zda měly jasnou představu, se můžeme jen domnívat. Z mého pohledu zřejmě ne, protože jinak by se jim nemohlo stát to, co se stalo. Mohla bych se domnívat, že právě tyto děti neznaly a nekomunikovaly se svými rodiči o celé události. Neměly tedy jakousi zpětnou vazbu na to, co se stalo. Nevěděly, jaký čas je potřebný k tomu, aby se dítě udusilo, když si dá oprátku kolem krku.

Komunikace a zájem rodiče o dítě a dítěte o rodiče je to, co často chybí v jejich vzájemné vazbě.

Profil dítěte, které se chová agresivně.

Dítě, které se chová agresivně, může mít aktivnější temperament. Temperament je podle odborníků (Hippokrata) založen na měření nervových procesů, jejich síly, rychlosti a proměnlivosti. U dítěte, které se chová agresivně, bychom předpokládali, že je cholerik.

Další typologie temperamentu (podle Ernsta Kretschmera, který potvrdil korelaci mezi tělesnou stavbou – tělesným typem, osobnostními vlastnostmi a psychickými poruchami) předpokládá, že temperament je záležitostí celkové konstituce člověka, nejen nervové soustavy. Je prokázáno, že temperament je vrozený, protože již od prvních týdnů se děti liší svou aktivitou, reakcemi na okolí a svou vzrušivostí. Liší se i v potřebě mazlení, reakcemi na rušivé podněty z okolí.

U dítěte, které se chová agresivně, je zapotřebí, aby se dospělý zamyslel, zda jsou u něj vytvořeny prvky kontroly jeho chování a zda toto dítě umí předvídat důsledky svého chování.

V mnoha případech dítě rychleji jedná, než myslí a domýšlí. V některých případech je agresivní reakce dítěte obranou nebo jeho pokusem, zda zabere tato reakce na druhého tak, aby dítě dosáhlo svého. Některým dětem, které se chovají agresivně, chybí také od dospělého vychovatele čas, pevná láska a pravidla pro jeho chování.

Profil dítěte, kterému je ubližováno

Dítě, kterému druhý vrstevník ubližuje, je většinou dítě tišší, neprůbojné, které se nedokáže druhému dítěti, které je napadá, postavit. Nechá si líbit ústrky nebo si nedokáže s danou situací, která nastane, poradit.

Často má také zálibu nebo koníčka takového, které nepřijímá jeho okolí. Je pro okolí jiné. Míru toho, jak je dítě citlivé, bychom mohli jen odhadovat. V mnoha případech je však citlivější než dítě, které se chová agresivně, někdy to tak ale nemusí být. Ze strany dospělého je třeba, aby dítě nechránil nebo speciálně neochraňoval před dětmi, které se k němu chovají agresivně, ale aby mu pomohl naučit se, jak se má v této situaci zachovat.

Reakce rodiče nebo vychovatele, který agresivitě přítomen

Ve většině případů zkušenost toho rodiče, který je přítomen agresivní hádce dvou dětí nebo agresivnímu bití jednoho proti druhému, je taková, že rodič zasáhne. Zasáhne proti dítěti, které je z jeho pohledu agresivní. Agresivní dítě odtrhne od toho, kterému je ubližováno, vynadá mu nebo ho uhodí a řekne, že se to nesmí. V některých případech dítě, které takto ubližuje druhému dítěti, je nějakým způsobem potrestáno. Něco nesmí nebo naopak něco musí.

Dítě, kterému bylo ublíženo, je naopak druhými chráněno. Je mu například řečeno: „Vyhýbej se tomuto klukovi!“ Svým způsobem však vychovatel oběma dětem nějakou měrou škodí. V mnoha případech je agresivní chování rafinovanější. Dítě se snaží si vybírat příležitosti, kdy jej dospělý neuvidí, neuslyší. Dá ještě výstrahu druhému dítěti, co se mu stane, když něco řekne. Tato výstraha je pro druhé dítě tak nebezpečná nebo nevýhodná, že se ji snaží neporušit. Agresivní jedinec tak má dané dítě „v šachu“.

Je zapotřebí, abychom však zachytili prvky agresivního chování daleko dříve než dojdou do tohoto stadia. Pokud tedy dítě – například ještě v předškolním věku – je terčem útoku ze strany agresivního jedince, má dostat jeden i druhý ze strany dospělého jasné instrukce.

Mnohdy se stává, že dítě, které je agresivní, je z vrstevnické dvojice „odstraněno“, konflikt je dál řešen v mnoha případech separátně – jedno dítě pouze s dospělým. Dospělý je pak v jasné převaze.

On má pro dítě argumenty, on je pro něj v té chvíli autoritou, v některých případech dítě nemá ani příležitost se bránit, říct, jak věci skutečně byly, jak se staly. Jeho „protivníkem“ v tu danou chvíli už není dítě, ale silnější dospělý.  

Dospělý má tedy přizvat obě děti, aby si danou věc řekly a dořešily. Pokud se jim to nedaří, s „chladnou hlavou“ by měl vyslechnout obě strany a dát jim návrh řešení. Obě strany by měly dostat jasnou instrukci, aby danou věc neřešily útokem, ale slovně se snažily věc vyřešit. Pokud se agresivně chová už starší dítě, měl by dospělý hledat, zda se něco děje i v jeho domácím prostředí a jakým způsobem tam může zasáhnout a pomoct.

Jak škodí vychovatel dítěti, kterému je ubližováno?

Škodí mu tím, že ho příliš ochraňuje a neučí ho v raném stadiu projevů agresivity mechanismy toho, jak se bránit sám, ale pouze s pomocí dospělého. Neuvědoměle mu dospělý vlastně brání v tom, aby si mohlo dítě samo vytvořit obranné mechanismy. Je to špatně, protože ve školní docházce se už dítě bude samo více dostávat do střetu se svými vrstevníky a nebude tam mít vždy ochranu dospělého.

Jak se cítí dítě?

S dítětem o jeho pocitu v tu chvíli většinou nikdo nemluví. Mohlo by se stát, že dítě, které druhému ubližuje a které je ze strany dospělého potrestáno, může mít v sobě takové mechanismy, že se bude snažit příště svému protivníkovi ublížit ještě víc a rafinovaněji, aby to dospělý neviděl ani neslyšel.

To dítě, kterému je ubližováno, je naopak skryto u dospělého, který ho chrání, a tím pádem se tedy nedostane do přímého kontaktu s druhým dítětem, aby si tento „problém“ vyřešilo. Obě děti mohou mít pocity selhání, nespravedlnosti, ublížení, naštvání, ponížení, vzteku.

Třiapůlletý Kuba je na pískovišti. Je to chlapec velmi živý, se kterým si už maminka občas neví rady. Dnes staví pro auta dráhu na písku. Na pískoviště přišel také Adam. Sedl si opodál a dívá se na Kubu, co dělá. Po chvíli si vezme svůj nový bagr a jde ke Kubovi. Kuba však dostane strach, že mu Adam jeho dráhu rozjezdí nebo s ní něco provede, a hned na Adama volá: „Nenene, nechoď sem…“ Začne do něj strkat, Adam spadne a začne plakat.

Maminka přibíhá k Adamovi, odnáší ho z pískoviště. Přibíhá také maminka ke Kubovi a říká mu: „Cos to zase provedl…?“ Adamova maminka se na Jakuba stroze podívá a řekne svému synovi: „Pojď, jdeme domů, přece tě tady nenechám, aby tě cizí děti bily…“

Jak se cítí rodič?

S pocity u rodiče je to různé. Pokud v té chvíli, kdy dítě někomu ublíží, je rodičem matka, většinou si klade otázku, jak je to možné, co se s jejím dítětem děje. V některých případech je to pocit smutku, skleslosti, provinění, překvapení, ale někdy také vzteku a nespravedlnosti.

Někdy pociťuje také stud, že si to dítě dovolilo zase, že snad nebude mít žádné kamarády, že už neví kam s ním tedy chodit, když všude bije děti… Tento stud nebo zlost ve většině případů matka neumí ventilovat sama za sebe, sama před sebou, ventiluje je směrem k dítěti, jak je dítě hrozné, co zase provedlo… Někdy ventiluje tento svůj vztek tak, že dítě nepřiměřeně potrestá.

Kdo má být tím, který se v agresivitě dítěte zorientuje a podpoří jedno dítě i druhé?

V raném stadiu věku dítěte je to dospělý, ke kterému má dítě důvěru, od kterého výtku přijme. Je to rodič, paní učitelka ve školce, teta, děda, babička… Pak se musí však v mnoha případech změnit výchovný postup, který zastávají rodiče nebo někdo jiný, kdo se o dítě stará.

Výchovný postup má být v danou chvíli láskyplně pevný. Pokud se totiž řada odborníků domnívá, že agresivita je u dítěte naučená, znamená to pak, že si ji dítě osvojí na základě zkušenosti už v raném stadiu svého života. Dítě se tedy ve svém životě naučilo, že agresivita se mu vyplácí, proto ji stále uplatňuje. Díky agresivitě totiž dosahuje svého cíle – je možné se například díky ní zmocnit předmětu, vynutit si od druhých službu, kterou dotyčné dítě chce.

Špatným výchovným postupem je i sledování televize dítětem bez přítomnosti dalšího dospělého (jak jsem již zmínila). I v televizi totiž dítě může vidět prvky agresivity, která je mnohdy oslavována a odměňována. Takto – pokud toto pravidlo není ze strany dospělého korigováno – se v dítěti utvrzuje chybný model.

Špatným příkladem je samozřejmě také to, pokud se rodiče nebo vychovatel chová k dítěti tak, že dítě bezdůvodně trestá. Pokud se to stává, dítě vidí a vnímá tento model chování a připadá mu normální. 

Dítě si zapamatuje způsoby svého chování, které vedou k úspěchu. Když např. dítě uhodí svého sourozence a vezme si jeho bonbon, užije si bonbon i slávu z tohoto vítězství = úspěch je uložen v dítěti, v jeho psychice. Dítě si takto může vytvořit scénář pro své chování v dalších situacích. Pokud nastane nová nebo podobná situace, bude se chovat podobně a využívat tento model. Proto si dítě nesmí vytvořit model nebo úspěch ze svých agresivních scénářů.

Z těchto scénářů si pak odvozuje zásady, podle kterých se řídí v další situaci. Důležité je to, jak jednají lidé, které má dítě za vzor, s nimiž se dále identifikuje (rodiče, prarodiče, lidé na obrazovce…). Má velkou touhu být v citovém vztahu, být milováno, obdivováno. Když se mu to nedaří, vynutí si ze zoufalství vztah alespoň tím, že na druhého zaútočí. Naváže silný, byť negativní vztah, a to se někdy může stát i díky tomu, že dítě začne být agresivní, a tak si vlastně získá druhé dítě, které mu bude podřízené a z nějakého důvodu i podřízeným zůstane.

Jak agresivitu eliminovat u dítěte, které je agresivní:

1. Vnímejme jeho impulzivitu, jeho temperament, snažme se s tím pracovat.
2. Zkusme plánovitě jeho temperament „vybíjet“.
3. Pokud chceme, využijme na toto vybíjení temperamentu a živosti různé sportovní aktivity (fotbal, hokej, běh …).
4. Pokud dojde k nějakému agresivnímu chování ze strany tohoto dítěte vůči jinému dítěti, které ještě tuto situaci nedokáže samo zvládnout, postavme se mezi ně a pomozme jim.
5. Pokud agresivní dítě druhému ublíží, zamezme tomu a chtějme po něm omluvu pro druhé dítě.
6. Pomozme oběma, aby konflikt mezi sebou dořešily, nechtějme, aby jedno dítě od druhého odešlo, aby se už dál sobě vyhýbaly. Naopak.
7. Nechtějme slyšet výmluvy jednoho ani druhého, učme je, že lepší je přiznat pravdu (i když bude těžká) než lhát.
8. Učme toto dítě, které reaguje agresivně, aby nějakým způsobem svůj čin odčinilo.
9. Učme ho se zamyslet, jak vyřešit situaci příště jinak.
10. Nevylučujme ho dál z kolektivu.

Dítě, kterému je ubližováno:

1. Snažme se posilovat jeho sebevědomí.
2. Snažme se, aby se dítě učilo nějakým způsobem bránit samo.
3. Zkusme spolu s ním hledat nejvhodnější způsob obrany právě pro něj – nemělo by to být stejné agresivní chování. Má to být jasná zpráva striktního zákazu pro druhé dítě, má to být postoj, který dítě zaujme a právě ona nebojácnost.
4. Pokud se dítě naučí bránit, bude to zpráva pro dítě, které ubližuje, že mu to jen tak neprojde, možná ho to přestane bavit.
5. Snažme se naopak tyto děti dávat při hře spolu (pod našim vedením a dohledem), aby dítě, kterému je ubližováno, nemělo pocit, že se musí před tímto druhým dítětem skrývat. Podporujme oba ve spolupráci.

Rada pro rodiče, vychovatele:

Snažme se a priory dítě nezdravě nechránit (samozřejmě, pokud mu nehrozí nebezpečí), ale poskytnout mu plnou podporu a pomoc při vyřešení konfliktu. Měli bychom jít dítěti příkladem ve vzájemné rozmluvě, v naslouchání. Neříkat dítěti hned – tomu se vyhýbej – vyčleňujeme pak dítě z kolektivu. Snažme se usměrnit přílišný temperament u dítěte, které ubližuje, a naopak posílit sebevědomí u dítěte, kterému je ubližováno. Pokud má rodič sám v sobě negativní emoci po nějakém incidentu, má se sám učit se odreagovat, ne jít do útoku.

PhDr. Ilona Špaňhelová
privátní psychologická praxe

www.spanhelova.cz