Svobodná vůle, nebo rozmar?

Téma:
Snažíte se dát dítěti volnost, aby se naučilo samo rozhodovat? To je dobře, jen nezapomínejme, že příliš zodpovědnosti dítěti vůbec nemusí prospět.

Tříletá Kristýnka stojí u skříně a posupně vytahuje všechno oblečení. Rodiče se s ní chystají ven a ona řeší, které šaty, punčochy, gumičky a botičky si na sebe vezme. Táta kroutí hlavou, že holky to snad mají v krvi, maminka má ze začátku pochopení.

Ale když se dítě musí pokaždé, když jde ven, hodinu a půl přebírat oblečením, začíná to vážně omezovat život celé rodiny.

Je to tyranie malé princezny, která nechce slevit ze svých požadavků? Myslím si, že spíš jde o frustraci malého dítěte z neschopnosti rozhodnout se. Neužívá si toho, že se může sama rozhodnout, je frustrovaná z pro dítě neuchopitelného počtu možností. Navíc si to trochu užívá - získává moc nad celou rodinou. Všichni musí čekat…

Děti své rodiče často překvapí, zpochybní jeho zažité názory, připraví mu perné chvilky a mnohému ho naučí. Dnešní rodiče bývají vůči dětem a jejich názorům daleko otevřenější, své děti respektují a snaží se je brát jako partnery.

Výchova se hodně demokratizovala, na dítě se pohlíží jako na bytost, která je kompetentní činit určitá rozhodnutí a nést jejich důsledky.

Zodpovědnost předpokládá možnost vybrat si, proto rodiče přibírají děti ke spolurozhodování. Ve školkách se například může nabízet více variant aktivit, ze kterých si děti vyberou, ve školách se množí volitelné předměty a probíhá projektové vyučování, kde se děti mohou nechat zvolit i za ředitele zeměkoule a pak se spolupracovníky zeměkouli spravovat.

Zatímco od přibírání dětí k rozhodování si slibujeme jejich samostatnost a zodpovědnost, příliš autoritativní výchova se dává do souvislosti se závislostí, nesamostatností dítěte. Příliš autoritativní výchova se dnes naštěstí zase tak často nevidí. Znamená to, že teď vyrůstá generace samostatných a zodpovědných dětí?

Tady rozhoduji já

Paradoxem je, že diametrálně odlišné vstupy mohou nakonec vést ke stejným důsledkům. Extrémně liberální výchova, kde si dítě dělá, co chce, bez usměrňování, může vyprodukovat stejně nesamostatného jedince, jako výchova příliš autoritativní.

Volnost ve výchově, která je tak důležitá, aby z dítěte vyrostl psychicky odolný člověk, ale nemůže fungovat, když dítěti současně neposkytneme i hranice. Je důležité najít právě takovou míru volnosti, která dítě nezatíží.

Chvalte, jen když je to na místě

Rodiče dnes dělají maximum pro to, aby se děti mohly všestranně rozvíjet. Děti nemusejí loudit, aby dostaly nějakou hračku, nebo na ni dlouho čekat, naopak, rodiče se sami aktivně pídí po nových hračkách, které by mohly jejich děti bavit a ještě ke všemu je i rozvíjet, jak to slibuje výrobce.

Podívejme se na schopnost překonávat překážky a dosahovat vlastních cílů. Aby bylo dítě psychicky odolné, musí cítit, že má kontrolu nad svým životem. Snažíme se, aby naše děti zažily úspěch, aby se nevzdávaly proto, že se bojí neúspěchu, aby pořád nehledaly vady na svých výkonech. Chválíme je. Někdy bohužel bez vztahu k realitě, takže dítě vlastně připravíme o schopnost naučit se sám posuzovat kvalitu vlastní činnosti: pochválíme ho tak jako tak.

Pomůžu ti, ať chceš nebo ne

Dítě samozřejmě potřebuje oporu, ale dnes je obvyklé, že matka běží na pomoc i v situacích, kdy si o ni neřeklo a asi ji ani nepotřebovalo.

Tím mu vlastně dává najevo, že to samo nezvládlo.

Když poskytujeme příliš opory, dítě ji očekává a neví si bez ní rady.

Žlutý nebo zelený bonbón

Všichni snadno pochopíme, jak je pro dítě těžké, když se ho se ptají, jestli chce po rozvodu rodičů zůstat s tatínkem nebo s maminkou.

Zátěž z výběru oblečení u mnohem mladšího dítěte nevnímáme. Obě situace jsou si podobné v tom, že výběr jedné možnosti předpokládá ztrátu ostatních.

Jak naučit dítě samostatně se rozhodovat, aniž bychom ho přetížili? Především rámec pro rozhodování dítěte má vytvářet rodič, a pak jsou nějaká vývojová omezení, která platí pro většinu dětí. Drtivá většina dvouletých dětí třeba není kompetentní rozhodnout, jestli se půjde ven, ale může se rozhodnout, který ze dvou bonbónů sní jako první a který jako druhý. Ve třech až pěti si třeba může vybrat jedny šaty ze dvou nabídnutých, barvu helmy, může si vybírat činnosti ze dvou a později více nabídnutých možností. Ale není dobré dítě školkového a mladšího školního věku konfrontovat s velkou množinou možností, ze kterých si dítě na vlastní odpovědnost vybere (a přijde tím o ostatní možnosti). Je důležité, aby dítě jako na běžícím pásu nepřekračovalo hranice, jasně stanovené rodiči (rozhodně nechceme, aby se dítě svobodně rozhodlo, že dnes nepůjde do školy).

Je to tvůj život

Někdy přenášíme na dítě odpovědnost, abychom se s dítětem nemuseli hádat, nebo proto, že nás samotné odpovědnost tíží. Otec se třeba snaží přesvědčit syna, aby se učil. Toho to někdy zajímá a baví, jindy nezajímá a nebaví. Otec začne argumentovat tím, že v budoucnu mu bude vzdělání užitečné.

Na dítě to zabírá jen chvilku - dospělý život si v 7 letech neumí moc dobře představit a navíc to je za dlouho. Nakonec je otec tak zkroušený, že ve své beznaději prohlásí: „Jsou to tvoje známky, jaké si je uděláš, takové je budeš mít!“ Případně ještě: „Až z tebe bude dlaždič, tak si pak povíme, k čemu by ti učení bývalo bylo!“ A tak na ještě poměrně malé dítě hodí odpovědnost za celý jeho školní život.

Může se dítě v první třídě rozhodovat o tom, jestli se chce učit nebo „dláždit“? Těžko můžeme očekávat, že se dítě (se kterým už rodič nějakou dobu kvůli učení bojuje) svobodně rozhodne, že se místo hry na počítači bude bavit trénováním odčítání. Rodič se vzdá odpovědnosti a zároveň s ní i moci: když přece jenom po dítěti chce, aby si opravilo nějaké pětky, nabízí se otázka, jakým právem, když to jsou známky dítěte a ono je za ně odpovědné (a děti obvykle takovou otázku s gustem položí). V této chvíli většinou přijdou tvrdé donucovací prostředky, které dítě prožívá jako velmi nespravedlivé.

Jestli po dítěti chcete, aby se učilo, uvědomte si, že osmileté dítě se nebude trápit s předmětem, který nesnáší, kvůli uplatnění, ale kvůli tomu, že to po něm důsledně chcete.

Silný rodič, spokojené dítě

Dítě ale nemá jen oprávněné požadavky, nevyjadřuje prvoplánově jen své hluboké potřeby. Mívá například rozmary, nebo si chce osahat nějaké pravidlo (jestli doopravdy funguje), nebo nakonec chce vyzkoušet rodiče (co teď udělá). Zatímco přenechávat dítěti rozhodování ve věcech, kdy na to má, je pro jeho vývoj dobré, uspokojovat každý jeho rozmar, dopustit, aby se často porušovala pravidla (pokud vůbec nějaká existují) a ukazovat se dítěti jako slabý, snadno manipulovatelný člověk, dítěti jen uškodí.

Když je rodič slabší než dítě, dítě začíná mít podezření, že ho rodič v případě nebezpečí neochrání. Úzkost, která pak dítě zaplaví, se často vyjadřuje v podobě nočních děsů, pomočování a přehnaných obav z různých nebezpečí.

Méně omezení pro dítě neznamená automaticky jeho rozvoj v samostatnou bytost.

Naopak, když rodič nechá dítě rozhodovat o věcech, které mu nepřísluší, vyvolává to v dítěti obrovskou úzkost a neschopnost přizpůsobit se vnější realitě.

Zvládnuté kompetence

Univerzální poučka, jak poznat, že dítě má právě tolik kompetencí, kolik je schopno zvládnout, bohužel neexistuje. Jako vodítko doporučuji pravidlo Jiřiny Prekopové, týkající se rozmazlenosti dítěte. Jak já tomu rozumím, říká, že dítě není rozmazlené, pokud rodič má radost z toho, že mu vychází vstříc. Když mu čte už pátou pohádku na dobrou noc a sám ji číst chce, pak je vše v pořádku.
Naopak, když rodič plní požadavky dítěte s nevolí, je namístě podezření z rozmazlenosti. Myslím si, že se svobodným rozhodováním je to podobné: jestli se jako rodič raduji ze samostatných rozhodnutí dítěte, pak to vypadá, že dítě své kompetence zvládá. Pokud mě rozhodnutí dítěte trápí, případně dítě se trápí, když se má rozhodnout, můžeme přemýšlet, jestli jsme ho nezatížili až moc.
Méně omezení pro dítě neznamená automaticky jeho rozvoj v samostatnou bytost. Naopak, když rodič nechá dítě rozhodovat o věcech, které mu nepřísluší, vyvolává to v dítěti obrovskou úzkost. Rodič často ustoupí něčemu, o čem si namlouvá, že to je promyšlené rozhodnutí dítěte, zatímco ve skutečnosti je to rozmar nebo zkouška pevnosti hranic. Pro dítě je to signál, že rodič je slabý.
Hodnocení: 
5
Průměr: 5 (1 vote)

If you are looking for a detailed threshold guide, try these sites: www.wonderful-prague.com