Slovní zásoba se rozvíjí už v raném dětství

Co si můžeme představit pod pojmem „rozvinuté jazykové a komunikační schopnosti“? Jak člověk, který je takto vybaven, „vypadá“? „Možná vás trochu překvapím, ale mít rozvinuté komunikační schopnosti neznamená mluvit dlouho a o ničem, ale umět přesně a jasně vystihnout to podstatné,“ tvrdí Eva Schneiderová. Marie Hanzová ji doplňuje: „Komunikační schopnosti by také měly odpovídat věku – dítě by mělo umět sdělit myšlenku, sdělení by mělo mít tomu odpovídající obsah i výběr jazykových prostředků.

Setkáváme se s dětmi i s dospělými, kteří mají „vyřídilku“ a pusa se jim nezastaví. Přesto je jejich projev obsahově chudý. Jak můžeme rozvíjet svou slovní zásobu? „S rozvíjením slovní zásoby se musí začít u dětí. Vybavuje se mi situace, kdy jsem – nerada – nucena vyslechnout třeba v tramvaji cizí telefonní hovory...“ říká Eva Schneiderová. „To je ‚úžasná‘ věc, mnohdy opakují stále dokola jedno a totéž, nemá to nosnou myšlenku... Tohle se někdy stává dospělým, když mluví dlouho a myšlenka pořád nikde,“ dodává. „Slovní zásoba se rozhodně rozvíjí četbou, u předškolních dětí samozřejmě poslechem vybraného textu. Dítě se při tom setkává nejen s neutrálními jazykovými prostředky, ale i s jazykem stylu uměleckého. Ve škole pak už dítě čte cíleně,“ doplňuje Marie Hanzová.

Mluvní cvičení jsou zajímavý nápad. Je ale reálné provádět je i s předškoláky? „Neříká se tomu samozřejmě mluvní cvičení, ale jsou to krátké rozhovory, kdy si s dítětem o něčem povídáme, vyslechneme jej, necháme ho domluvit, doplníme otázkami, vyjádříme vlastní názor. Měli bychom tomu věnovat pozornost i čas – v rodině i ve školce,“ doporučuje Marie Hanzová, a doplňuje: „Na školách se setkáváme s tím, že žáci neodpovídají celou větou, ale jde o spontánní ‚výkřiky‘. Toto je v některých situacích funkční, ale vystačíme-li s pouhým jedním, dvěma slovy, nevyžadujeme-li větou vyjádřenou myšlenku, vzdáváme se možnosti poznat, jak u dítěte probíhá myšlení. A řeč je s myšlením spojená.

Pohádky a příběhy

Eva Schneiderová a Marie Hanzová společně napsaly řadu knih, kde najdeme nápady pro rozvíjení komunikačních schopností. Ve svých knihách pracují s pohádkami a také s hádankami, příslovími nebo pranostikami. Zastavme se nejprve u pohádek. V čem vidí jejich hodnotu, proč si vybraly právě tento nástroj? „Výchovný význam pohádek je neoddiskutovatelný,“ myslí si Marie Hanzová. „Pro dítě je pohádka prvním setkáním s příběhem, kde jsou jednoznačně vykreslené kladné a záporné postavy, děti tak poznávají, co je dobro a co je zlo a také důsledky jejich střetu. Děti se setkávají s hodnocením jednání pohádkových postav. V předškolním věku je ale podle mého názoru nejdůležitější kontakt s lidmi, kteří jim tyto hodnoty předávají, ať už to je maminka, skvělé je, když dětem čte tatínek. V rámci sledování rozvoje čtenářské gramotnosti se zjistilo, že úloha mužského elementu v předškolním věku je velmi důležitá pro navození důvěry a pro příjemné setkávání se slovesným uměním. Malé děti se nejdříve setkávají s leporely a až pak s klasickými knížkami. Velkou roli zde vždy hraje ilustrace, která přispěje k prožitku, jež dítě z knihy má.

Současné děti, které jsou ovlivněné současnou knižní a televizní tvorbou, nacházejí své nové pohádkové hrdiny, avšak někdy neznají slavné pohádkové postavy naší a světové literatury. A bohužel je někdy neznají ani mladí rodiče. Proto jsme do našich knih zařadily i některé všeobecně známé klasické pohádky. A k nim jsme přidaly pohádky, které svědčí o kreativitě, pohádky moderní. Pohádky jsou krátké, delší, mohou být na pokračování. Jak pohádky využít? Poslouchat je, číst si je, mluvit o nich, předvádět je a vyzbrojit se i velkou trpělivostí při odpovídání na nekonečné dětské otázky."

Eva Schneiderová si myslí, že pohádky osloví i starší děti, tedy školáky. „Školním dětem je žánr pohádky blízký, znají je od dětství, proto nemají pocit, že by to bylo něco těžkého. A pohádka se dá ve škole využít různými způsoby, děti mohou napsat třeba charakteristiku pohádkové postavy, nebo jí mohou „poslat“ dopis, i úřední apod. Prostřednictvím pohádkového příběhu můžete vysvětlit i těžší témata. Mám jednu krásnou pohádku, která se věnuje problematice rasismu. Můžete ji číst už i malým dětem. Vypráví o psu a blechách. Psa blechy obtěžovaly, pily jeho krev a přibývalo jich. Najednou se blechy za psíma ušima rozhodly, že jsou lepší a chytřejší než ty, které byly u ocasu, a začaly proti sobě bojovat. Na pohádce tak můžete dětem vysvětlit i téma, které je velmi náročné a těžké. S pohádkou můžeme pracovat od předškolního věku až po středoškolský. V literárních soutěžích se pohádky vyskytují často, např. ekologické pohádky, či pohádky v moderním pojetí, např. Jak šel Honza do Evropy. Pracujeme i s modernizacemi klasických pohádek, měli jsme např. aktuálně zpracovaný příběh O červené kšiltovce.

Povídejme si s dětmi

Jednou z cest, jak rozvíjet vyjadřovací schopnosti dětí, jsou společné rozhovory. Někdy slýchám, že na ně není čas. Je to pravda? Kde brát čas na povídání s dětmi? „Ono nejde tolik o to, kolik času s dětmi strávíme, ale spíš o to, jak ten společně strávený čas využíváme. Když s dětmi jedeme třeba dopravním prostředkem nebo s nimi nakupujeme, můžeme tyhle chvilky, které trávíme společně, využít k povídání. Stejně tak je dobré využívat i chvilky před usnutím,“ doporučuje Eva Schneiderová. „Někdy čtvrthodinka, kterou dětem skutečně věnujeme, netelefonujeme přitom nebo někam neodbíháme, je strašně důležitá. Ano, času je málo. Využívejme tedy ten, který máme, ke společné komunikaci s dětmi. Dospívající děti už s námi tolik nekomunikují, ale to neznamená, že o nás nestojí. Vždycky jsem se snažila komunikovat se svými syny, a když dospívali, začali mi odpovídat jednoslovně a někdy neodpověděli vůbec. A tak jsem večerní povídání velice omezila a syn mi jednou řekl: „Proč už si se mnou večer nepovídáš? Tobě už na mně nezáleží?“ A tak jsem zjistila, že děti v době dospívání sice procházejí určitou revoltou, ale tím, že si s nimi povídáme, jim dáváme najevo, že o ně máme zájem, že nám na nich záleží. A to potřebují vnímat odmalinka až do
dospělosti. Popíšu jednu konkrétní situaci. Seděla jsem v tramvaji a přede mnou seděl tatínek s asi pětiletým dítětem, které se pořád donekonečna ptalo: ‚Tati, proč je tady ten modrej čudlík?‘

Už jsem skoro měla chuť mu sama odpovědět, zatímco tatínek se věnoval mobilu a na mnohokrát opakovanou otázku vůbec nereagoval. A zrovna tehdy byla spousta možností, o čem si s dítětem povídat. Nejen o tom modrém ‚čudlíku‘ v tramvaji, ale o spoustě věcí kolem, o tom, co vidíme venku. A takových chvilek se během dne najde docela dost. Taky je potřeba vyslechnout dítě právě tehdy, kdy to potřebuje. A to, i když se nám to právě třeba zrovna moc nehodí a možná tomu úplně nerozumíme. Například můj starší syn hrál od předškolního věku šachy, nadšeně mi líčil různé tahy, a já, ač jsem mnohdy ani netušila, o čem přesně mluví, jsem se vždy snažila ho vyslechnout,protože jsem cítila, že to prostě potřebuje někomu sdělit.“

I Marie Hanzová si myslí, že povinností rodičů by mělo být najít si na dítě čas a vyslechnout ho. „Považuji za velkou chybu, když se rodič dobrovolně nechá nahradit počítačem a televizí. Důležité je nechat dítě vypovídat, nesoustředit se jen na pokyny, zákazy a příkazy. Některé děti mají to štěstí, že mají navíc prarodiče, že mají kolem sebe dospělé, kteří na ně mají čas, vyprávějí jim, povídají si s nimi.“

Čtěme si s dětmi

Marie Hanzová i Eva Schneiderová pracují s dětmi desítky let. Jaké jsou jejich tipy, jak děti přivést ke čtení? „V první řadě by doma měla být knihovnička plná zajímavých knížek, možná i těch, co zbyly rodičům z dětství. Děti mají velmi rády různé encyklopedie nebo knihy o zvířatech. Je-li dítě obklopeno knihami, určitě nějaké ze zvědavosti otevře,“ radí Marie Hanzová. Eva Schneiderová nabízí osobní pohled na věc: „Mám dva synky a první četl od druhé třídy samostatně, knížky si vyhledával a četl moc rád. Druhý, o čtyři roky mladší, knížky miloval, měl moc rád, když mu někdo předčítal, ale sám nečetl. Bylo mi to moc líto. Přemýšlela jsem, jak to zlomit. A pak jsme jednou rozečetli jeden napínavý hororový příběh a v tom nejnapínavějším okamžiku jsem mu řekla: ‚Tak, a teď si to dočti.‘ A on tehdy poprvé začal sám potichu číst a od té doby čte a čte opravdu hodně.

Třeba to bude pro někoho návod. Vím, že se často mluví o tom, že děti nečtou. Když jsem učila, četla jsem s dětmi příběhy na pokračování a ony se na to vždycky těšily. Opět uvedu jeden příklad ze své školní praxe. Poslední hodinu před vánočními svátky jsem se svých žáků ptala, co chtějí dělat, jestli chtějí pustit nějaký film, něco poslouchat nebo jestli si budeme číst. A všichni si chtěli číst, což mně velice potěšilo. Určitě děti dokážeme přivést ke čtení, ale rozhodně ne tak, že jim předepíšeme, jakou povinnou četbu si musejí přečíst. Tím je spíše odradíme. Od jednoho učitele jsem slyšela, že dávali žákům seznam knih, kde několik knih vyškrtli a dětem řekli, aby je nečetly. A co se nestalo?! Ty přeškrtnuté si přečetli téměř všichni.

S vyjadřovacími schopnostmi souvisí i kultura projevu. I ta, jak se mi zdá, trochu upadá. Co bych jako učitelka předškolních nebo mladších školních dětí mohla udělat pro to, aby moji žáci vystupovali kulturně? A tím nemyslím nucenou škrobenost... „Být mluvním vzorem!“ zdůrazňuje Marie Hanzová. Eva Schneiderová s ní souhlasí: „Ano, rozhodující je příklad. Pokud se to ve slovní zásobě dospělého hemží nevhodnými výrazy, nemůžeme se divit, že dítě mluví stejně. A pokud dospělý omezuje komunikaci na pokyny typu ‚podej mi, nedělej to, mlč...‘, bude dítě takto mluvit s ostatními lidmi. Neznamená to jen, že musíte stále mluvit na dítě spisovně, ale důležitá je kultura projevu, to, jak se vzájemně oslovujeme, o něco žádáme, jak si děkujeme apod. Můžeme s dětmi také mluvit o tom, že když o něco hezky požádají, spíše jim druzí vyhoví, než když jim to ‚dají příkazem‘.“ „A nejde jen o slovní zásobu, ale také o výslovnost, tempo, melodii řeči,“ říká Marie Hanzová.