O očkování jako přesvědčení a o tom, jak neodpovědět na otázku

... a k tomu dovolte moji lehkou analýzu otázek a odpovědí na téma očkování z diskuze dvou lékařek v pořadu p. Drtinové:

(1)
Může hliník ve vakcíně ublížit dítěti? Místopředsedkyně české vakcinologické společnosti odpoví: "Tak já jsem rozhodně přesvědčena (!), že to není pravda." Odpověděla na otázku? Ne, nikoliv! Obratně se odpovědi vyhnula. Otázka je, proč neodpověděla rovnou, když za chvíli již na tuto první otázku vlastně mimoděk odpověděla.

První otázka navíc nezněla: "Věříte, že hliník ve vakcíně může ublížit?" Pak se dá mluvit o přesvědčení. Jestli je paní dr. věděc, tak ale zde odpovídá jako kněz. Věříte v Ježíše Krista? "Tak já se kloním k tomu, že ano, jsem přesvědčen, že žil, a proto chodím do kostela." Tak to je jedna z možných odpovědí, nebo se dá odpovědět i naopak: "Já jsem přesvědčen, že nežil, že je to hezký příběh, ale ne, nevěřím v Ježíše Krista, nevěřím v Boha." Přesvědčení a očkování. Vypadá to skutečně tak, že je očkování otázka víry a přesvědčení i pro lékaře. 

(2)
Druhý typ otázky je ve stylu: Vzniká fond na odškodnění dětí po očkování. Proč, když tvrdíte, že vakcína neubližuje, vzniká fond na odškodnění dětí. Odpověď: "Já jsem neřekla, že vakcína nemůže škodit. Je to lék jako každý jiný." Jinými slovy - řekla, že na otázku č. 1 odpovídá: "Ano." Proč tedy v první otázce přesvědčení, že vakcíny nemohou ublížit a nyní již opatrnější vyjádření, že vakcíny mohou ublížit?

(3)
Třetí zajímavá otázka: Zažila jste u dětí, které jste očkovala, reakci, že by se po očkování rozjel u dítěte ekzém. Odpověď: "S čistým svědomím mohu říct, že jsem nezažila žádnou závažnou reakci." Opět to není odpověď na otázku. Dotaz byl na ekzém a autoimunitní nemoci. A ještě si počkáme na závěr, kdy se paní dr. sama přizná, že má ve své ordinaci spoustu dětí, co mají vážné nemoci, které se objevili po očkování. Pro své přesvědčení si samozřejmě nepřizná, že by tam mohla být souvislost. (To je jasné, přesvědčení těžko někdo jen tak změní.) Každopádně opět další nezodpovězená jasná otázka. 

(4) 
Otázka: Znáte ty vědecké poznatky o poruchách autoimunity v reakci na očkování. Odpověď: "Já musím říct, že to, co tady paní doktorka říká, neříká tak úplně správně, aby to vyznělo ve smyslu podpory očkování..." Zajímavé. Opět neodpověď na otázku. A raději útok na oponenta. Proč by ale oponent měl dávkovat informace tak, aby podporoval stanovisko právě svého oponenta? To je trochu proti logice. 

(5) 
Řeč je o úmrtnosti kojenců v Japonsku, kdy po oddálení očkování došlo k výraznému poklesu úmrtnosti právě u kojenců. Otázka moderátorky: Toto nepřipouštíte? Odpověď: "Nepřipouštím, když se podíváte na statistiku OECD, tak ČR je stále mezi desítkou nejúspěšnějších zemí. Žádná změna v tomto smyslu nikdy nenastala." Otázka se ale týkala situace v Japonsku, ne situace v ČR. V ČR nikdy nedošlo k tak razantní změně v očkovacím kalendáři jako v Japonsku, takže ani ke změně v úmrtosti kojenců vlivem oddálení očkování v ČR nemohlo dojít. Tady snad (?) paní doktorka neslyšela správně otázku. Prostě si odpověděla jenom na nějakou svoji fiktivní otázku. Už to začíná být i trochu vtipné, bohužel smutně vtipné a to jsme teprve na 11. minutě. 

(6)
Otázka: Když Vám přijde do vakcinační společnosti vakcína, děláte si vlastní testy, kolik je ve vakcíně hliníku, nebo slepě věříte výrobci. Odpověď: "My si těžko můžeme dělat testy. Takže předpokládáme (!!), že se jedná o výrobek, který má jednak evropskou registraci..." Takže jinými slovy? Kontrolní testy se v ČR na skutečné množství hliníku ve vakcíně nedělají? Asi ne. Tak snad na úrovní Evropy to aspoň někdo po farmaceutické firmě překontroluje. Předpokládejme to. 

(7) 
A závěr rozhovoru je pro diváka asi nejsilnější zážitek. Řeč je o diagnóze (!) postvakcinační encefalopatie, tedy o jasně popsaném jevu, řeč je o výskytu autismu ihned po očkování, řeč je o situacích, kdy dítě před očkováním mělo běžný fyziologický vývoj a po očkování do týdne přestalo mluvit, broukat, hrát si, smát se apod. Otázka: "Vy trváte na tom, že to není možné?" Odpověď: "Trvám! Já mám hodně takových dětí ve své praxi...."
Otázka oponenta: "Proč tedy v USA za tyto případy odškodňují?"
Odpověď: "Paní doktorko, já jsem Vás taky vždycky nechala dohovořit. Já bych chtěla říct, že těch dětí mám taky ve své praxi hodně. A samozřejmě by mi bylo líto, kdyby jakákoliv souvislost s vakcinací v očích té matky se objevila, nebo podezření... jsem ráda, že mohu doložit spoustu prací, které to jednoznačně vyvrací." Takže paní doktorka trvá na tom, že diagnóza jako postvakcinační encefalopatie není možná. Zajímavé tvrzení na místopředsedu české vakcinační společnosti. Má ve své praxi hodně takovýchto dětí (jakých dětí?), ale bylo by jí líto, kdyby si maminka, která zažila, že její dítě doslova ihned po očkování změnilo své chování, myslela, že to bylo vlivem očkování. Takže té mamince předloží práci, která ji řekne něco jako: to, že Vaše dítě do teď bylo zcela zdravé, s normálním fyziologickým vývojem a teď (záhadně) týden po očkování nemluví, nesměje se, nehraje si, to určitě není z důvodu očkování... podívejte se sem, tady se píše, že očkování nemůže nic takového způsobit. 

Chce to skutečně zcela plné soustředění jak na otázku, tak hlavně na odpověď. Téměř nikdy na otázku neodpověděla, vyhnula se odpovědi a zavedla odpověď jinam. Přitom postrádám důvod. Vlastně z těch odpovědí nakonec zcela jasně vyzněl známý závěr: Očkování může ovlivnit vznik závažných onemocnění, autoimunitní choroby, encefalopatie a další, i přesto se očkuje a to proto, že JSME PŘESVĚDČENI, že všechna tato rizika jsou zanedbatelná proti rizikům, která představují vážné choroby, proti kterým se očkuje. Můžeme si je vyjmenovat: tetanus, hepatitida B, záškrt, černý kašel, hemofil a dětská obrna (poliomyelitida) v hexavakcíně; a zarděnky, příušnice, spalničky v MMR vakcíně. OK. Vždyť takový závěr je naprosto korektní. Proč ho tedy neříct všem rodičům jasně narovinu? To by měl přeci každý rodič slyšet. Jsou případy vážného poškození dětí po očkování, jsou popsány případy výskytu poklesu kojenecké úmrtnosti při oddálení očkování, zvýšeně se vyskytují poruchy imunity u očkovaných dětí, je u nich zvýšená nemocnost atd atd. V některých krajinách stát či farmaceutická firma vyplácí rodičům odškodné za takovéto následky. Také se ale ví, že u neočkovaných dětí se více vyskytne černý kašel či zarděnky, spalničky či příušenice. Takže to určitě neznamená, že rodič chce slyšet od doktora - neočkujte pro možné vedlejší účinky své dítě. Jen by to měl vědět, než se rozhodne nechat své dítě očkovat. Co když je pro některého z rodičů závažnější nemocí autismus, astma či encefalopatie než spalničky?

Proč většina doktorů to takto nechce narovinu rodičům říct, vyhýbají se jasné odpovědi, proč na otázku o postvakcinační encefalopatii odpoví dr. Cabrnochová, že trvá na tom, že se nevyskytuje, když to není pravda a určitě to musí vědět? Nevím. Každopádně tento přístup působí strašně nedůvěryhodně. Jak má potom člověk takovému doktorovi věřit a svěřit mu do péče své dítě, když - kdyby došlo k tak vážné poruše zdraví - by potom řekl: "Bylo by mi líto, kdybyste si myslel, že je to kvůli očkování."? Mnohem důvěryhodnější by bylo se k takovému problému postavit korektně a jako možný následek očkování takový problém nahlásit.

Dovolím si vyslovit jednu hypotézu, proč mnozí pediatři o očkování nechtějí příliš mluvit: Pediatr, který očkuje tzv. povinně všechny děti, protože mu to nařídila autorita (srov. Milgramův experiment - objeví se v dalším z mých článků) a je přesvědčen, že je to správné, vlastně i proto to dělá, když se konfrontuje s tak zásadním problémem, že mu rodič tvrdí, že jeho dítě má vážný zdravotní problém po očkování, vyvine maximální úsilí, aby popřel onu příčinnou souvislost, raději to nikam nenahlásí, raději řekne rodiči, že by zřejmě to dítě onemocnělo tak či tak. Kdyby totiž řekl, ano pojďme to nahlásit, to je problém, pokud to vzniklo po očkování, mělo by se o tom vědět, nedalo by mu to a musel by pozměnit právě to, s čím paní dr. Cabrnochová začala, musel by pozměnit své přesvědčení. A to je asi to samé, jako byste chtěli přesvědčit křesťana o tom, že Ježíš Kristus nežil, nebo žida o tom, že Ježíš Kristus byl syn Boha, nebo budhistu o tom, že Budha není Bůh atd. Co by Vám každý z těchto věřících řekl? Že je přesvědčen o něčem jiném. Jenomže medicína přeci není náboženství! Medicína by měla být věda, měla by se v ní zkoumat korelace, tedy vzájemná závislost (nikoliv nezbytně příčinná souvislost) a měla by s co nejmenším množstvím emocí přistupovat k objektivním faktům a nenechat se pouze ovládat strachem. Strachem např. z toho, že když si šlápnu na hřebík, zemřu na tetanus, a proto proočkujeme všechny proti tetanu. Na tetanus zemřu, když si tu ránu nechám hnisat, zavře se a uvnitř si začne bakterie Clostridium tetani růst a ta teprve začne produkovat toxiny, které způsobí vážné reakce, které známe jako ošklivou chorobu s názvem tetanus. Takže ne hřebík, ale lidská hloupost a totálně neošetřená rána způsobí úmrtí na tetanus. Kolik by asi umřelo v ČR lidí, kdyby se přestalo zcela očkovat proti tetanu? Taky 70 na 500.000 zraněných jako za 1. svétové války? Nebo už máme lepší podmínky pro ošetření úrazů, než bylo na bojišti za 1. sv. války? Mluví o očkování proti tetanu takto doktor s pacientem? Nebo mu radši řekne něco jako, že tetanus se vyskytuje v půdě a všude možné, čímž ho vystraší a vzbudí v něm zdání, že vlastně může člověk umřít, když by si jako nenaočkovaný třeba jen odřel koleno? A není o tom dokonce pak přesvědčen i sám doktor?

Možná by si někdo mohl myslet, že jsem proti očkování. Nejsem! Dokonce si myslím, že funguje. Jenom mě neuvěřitelně uráží konfrontace s manipulací s fakty, pokud jde o tak závažnou otázku, jako je zdraví dětí a lidí obecně. Touto manipulací se totiž z lidí dělají ovce, které se nejsou schopné samostatně rozhodnout. A proto jsem ochoten investovat svůj čas do takto dlouhých článků, a budu se konfrontovat s kterýmkoliv doktorem, který by ze mě chtěl dělat ovci a manipulovat se mnou.

Myslím, že se většina rodičů bojí těch 6 + 3 chorob více než alergie, astmatu, autismu a SIDS, a proto i s vědomím těchto rizik by očkovala své děti. Ale měli by vědět, že očkování je nahrazování jednoho rizika jiným rizikem a ne žít v domnění, že očkování je něco pozitivního a neočkování je něco negativního a nezodpovědného. Nětkeří pediatři Vám totiž řeknou či naznačí, že jste nezodpovědní vůči svým dětem, když zvažujete, že byste třeba jen oddálili očkování. Je nezodpovědné, když rodič zvažuje rizika, když se ptá, když se zajímá? Nezodpovědné je se nezajímat, nevědět a strkat hlavu do písku před zodpovědností za své rozhodnutí. A kdo rozhoduje o tom, zda bude dítě očkované či nikoliv? Stát tím, že nařídil některá očkování povinně? Doktor? Ne, je to rodič! Ten za to nese 100 %ní zodpovědnost... bude se totiž koukat a starat o své dítě, pokud bude po očkování celý život nemocné, stejně jako se o něj bude starat, pokud chytne zarděnky či spalničky či jinou nemoc z těch devíti chorob, proti kterým se povinně očkuje, a plně zodpovídá i za to, že může chytnout tak fatální nemoc jako je obrna či záškrt, což by mohlo znamenat i to nejhorší. Tak nechť stát a doktor tuto odpovědnost rodičovi nebere! Vždyť se stát nedokáže ani zodpovědně postavit k těm negativním vedlejším účinkům, které jsou popsané, čímž by alespoň částečně vzal na sebe zodpovědnost za to, že něco nařizuje. A doktor mnohdy radši nenahlásí vedlejší účinek očkování, aby tím nemusel alespoň částečně naťuknout své přesvědčení, které si budoval tolik let. Nechť tedy stát poskytne co nejpřesnější informace, aby se rodič mohl samostatně rozhodnout. A nechť pediatři dělají to, co k jejich práci neoddělitejně patři - naslouchají rodičům a mluví zcela otevřeně. Manipulace a zakrývání totiž vyvolává v lidech mnohem větší strach, než je nakonec možná třeba. A nebo je skutečně potřeba něco zakrývat?