Jste věrohodní dospělí?
Generacím dětí je již od školky vtloukáno do hlavy, jak si mají na sebe dávat pozor, jak se mají chránit. Před bacily, úrazy a různými chemickými jedy, které poškozují jejich zdraví nebo dokonce jejich životy.
Generace odborníků, vědců, lékařů, hygieniků či pedagogů a rodičů opakovaně tvrdí a zřejmě i věří tomu, že hrozba nemocí nebo úrazů je pro děti a dokonce i pro dospívající dostatečnou a účinnou motivací k ochraně svého zdraví, k opatrnosti a vedení tzv. zdravého životního stylu.
Osobně si ale těžko vybavím dítě, které by si mylo pravidelně zuby nebo si odepíralo čokoládu, aby nemělo kazy, a pokud to tak nějaké dítko říkalo, bylo to buď chvilkové (např. po návštěvě zubaře) anebo neautentické, falešné tvrzení.
A nevzpomínám si ani na žádného adolescenta, který by si odepřel sdílenou cigaretu, aby nedostal rakovinu. Pro každého myslícího člověka jsou totiž varování a obrázky černých plic na krabičce nevěrohodné ve světle vlastních zkušeností, ať už v rodině nebo svých vlastních.
I kdyby adolescent přepjatým varováním dospělých uvěřil, předpokládám, že mnohem více než na jeho zdraví mu v daném životním období záleží na tom, jak vypadá před svými vrstevníky, čili jakou hodnotu pro ně a tím i pro sebe má.
Zdraví. Co to je?
Pokud dítě či dospívající žádnou velkou hodnotu v sobě nevidí, protože se k němu rodiče či okolí chovají přezíravě nebo jej dokonce chtějí připravit o existenci (stačí symbolicky), varování před ztrátou zdraví pro něj nemá žádný smysl. Naopak, riziková aktivita je pro něj přitažlivější.
Pokud se děti či dospívající chovají k sobě zodpovědně, dělají to obvykle z potřeby zalíbit se svým rodičům nebo vrstevníkům. Nebo z potřeby vyhnout se trestu či odmítnutí. Pokud děti mají mít pocit vlastní hodnoty, potřebují autority, které o ně mají autentický a nehraný zájem. Potřebují dospělé, kteří si jich všímají, kterým záleží na tom, co se s nimi děje, co dělají, jak se chovají. A hlavně, zda jsou zdravé a v bezpečí.
Ale i po té, co toto ujištění mají, pojem zdraví nemusí dětem nic moc říkat. Pokud nejsou přímo nebo nepřímo, například přes sourozence konfrontované s akutními projevy nějakého onemocnění, je zdraví stejně abstraktní a neuchopitelnou kategorií, jako třeba budoucnost nebo mír. A je to tak v pořádku.
Se strašením opatrně
Kdyby si děti myly ruce nikoli kvůli svým rodičů (v dobrém nebo negativním smyslu), ale kvůli strachu z konkrétních nemocí, hrozilo by, že se z nich brzo stanou pacienti s kompulzivně-obsedantní poruchou.
Strach u dětí totiž není abstraktní. Má vždy bezprostřední a konkrétní podobu. Vyvolávání strachu u dětí tedy může vést k tomu, že se budou bát pořád, anebo se nebudou bát ničeho, protože se pro ně dospělí stanou nevěrohodnými. Obě tyto možnosti nakonec mohou vést ke generalizované úzkosti s následkem opoždění přirozeného emočního a intelektuálního růstu.
Děti potřebují mít kolem sebe dospělé, kteří jsou schopni vnější realitu vnímat a interpretovat diferencovaně, nikoli totalitně nebo hraničně. Jenom tak se pro ně vnější svět stane přitažlivým místem, kam chtějí patřit, se kterým se mohou identifikovat a tvořivě jej měnit.
Smysluplnější, než vychovávat děti ke zdraví, mi proto přijde vést děti k respektu k sobě a k jiným. Tento respekt však nelze natrénovat ani naučit. Lze jej získat prostřednictvím setkání s věrohodnými dospělými a vnějším světem, který je pro ně, řečeno psychoanalytickou terminologií dobrým objektem. Objektem, který je více dobrý než špatný, více bezpečný, než ohrožující.