Jak se rodí svědomí

První hrnek rozbila naše roční dcerka. Jediný, na koho se můžu zlobit, jsem ovšem já, dcerka z toho ještě nemá rozum, rozhodně nic rozbít nechtěla. Prostě šátrá a zkoumá – a já nechala ten pěkný hrníček z matného skla v jejím dosahu. Škoda, měla jsem ho ráda, takový střízlivý, šikovný. Dávám najevo lítost.

Tříletý syn se vzteká, protože jsem ho donutila se obléci. Jdeme ven, takže je to nutnost. On má ale svůj rozum, své plány a preference a tohle ho vážně vytočilo. Aby mi ukázal, jak se ho mé násilí proti jeho vůli dotklo, mrštil na zem hrníček. Ten, který měl nejblíž, shodou okolností svůj.

Zlobím se. Nic neříkám, ale mám přísný obličej a pro ten den se syn vrací k plastovému nádobí. Asi týden mi trvá, než mu koupím nový porcelánový hrníček s pěkným obrázkem.

Naše nejstarší, pětiletá dcera mi ukazuje jakousi piruetu, v poslední době je totiž střídavě princezna, baletka a nevěsta. Na takové nepodstatné záležitosti, jako že třeba něco drží v ruce, zapomíná. A tak skončil můj oblíbený, velký, malovaný.

Baletka se zarazila a chvíli nevěřícně hledí. Navrací se ze svého vysněného světa do reality a propuká v pláč. Vrhá se mi do náruče. Objímám ji a po chvíli říkám: "To se stává, já vím, že jsi nechtěla." Teprve když se zklidní, povídáme si o tom, že baletky většinou netančí s nádobím v ruce.

Já už ho, maminko, nerozbiju

Moje reakce na syna byla výrazně negativnější než reakce na dcery, ač se jednalo o jeho hrníček, ne můj oblíbený. Nejde o to, že je kluk, ani o to, že bych některé z dětí upřednostňovala. Myslím, že mou reakci vyvolalo věkem podmíněné chování a prožívání dítěte.

Má nejmladší si ještě neuvědomuje, že hrníčky jsou rozbitné, a teprve zkoumá, co svou činností může způsobit. Syn si naopak rozbitnost porcelánových věcí uvědomuje velmi dobře. Věděl, co dělá, i když to neměl nijak rozmyšlené – to by nerozbil svůj hrnek, ale nějaký jiný. Jeho byl po ruce, a tak to "odnesl". Syn prostě neovládl své emoce.

Lze samozřejmě mudrovat, že jsem ho k oblékání mohla motivovat nějakou hrou, mohla jsem z toho udělat zábavu a zmanipulovat ho tak, že by se oblékl, ani by nevěděl jak. Neškodné, ba pozitivní manipulační techniky, jež některé maminky obdivuhodně ovládají.

Jenže já to nějak nemám přirozeně, stojí mě to spoustu energie, a když se chci v rozumném čase s dětmi někam vypravit, prostě to nedávám. Dopředu upozorním, že se budeme oblékat, pak řeknu, že už je čas a tamhle leží připravené oblečení. Není-li dítě v rozumnou dobu oblečené, nabídnu pomoc, případně obleču i přes protesty.

Poté, co se hrnek rozbil, se syn uklidnil. Sedí oblečený na židličce u dveří a pozoruje, jak uklízím střepy. U večeře prosí, jestli bych mu mohla koupit jiný dětský hrníček. Tázavě na něj pohlédnu. "Já už ho, maminko, nerozbiju. Budu dávat pozor."

Svědomí za úsvitu

Je krásné pozorovat, jak u dětí klíčí a roste svědomí. Najednou nemusíme nic říkat a jen hledíme, jak dítě samo potlačilo impuls nabádající je k nevhodnému chování.

• Nejdřív si řekne o pochvalu: "Maminko, já jsem ho pustila prvního, aby se nevztekal." – "Já jsem tu vodu vypnul, podívej!" Náš souhlas, případně ocenění, úsměv, pohlazení jsou dítěti milejší vidinou než prvenství či ruce po lokty ve vodě.
• Po čase už dítě za správné chování nepotřebuje ani tu pochvalu, dokáže si ji představit.
• A pak už si ani nic nepředstavuje, a prostě se chová tak, jak si zafixovalo, že je správné. Není-li například v okolí žádný koš, papírek od bonbónu automaticky zastrčí do kapsy. Ani je nenapadne, že by ho mohlo odhodit na zem.

Svědomí předškolních dětí je samozřejmě ještě nejisté. Rádo se nechá uplatit, hledá výmluvy. A někdy je na sebe zase až příliš přísné, přehnaně se kaje a trápí.

Synovo svědomí se začíná vynořovat. Zatím pracujeme na tom, aby si uvědomil, že určité věci nejsou žádoucí. A tak jsem se na něj musela zlobit. Právě to, že se rodič zlobí, že se naštve, je pro dítě sdělením: tohle ne. Slova jsou vítaným doplňkem a mohou zprostředkovat vysvětlení. Podstatou sdělení je však naše emoce.

Na svou nejstarší jsem se zlobit nemohla. Spíše jsem mírnila její svědomí, které se samo zlobilo a vyvolalo bouřlivě lítostivou reakci. V takovém případě je na rodiči, aby zasáhl a dítěti, které se provinilo, pomohl. Aby je zklidnil, utěšil. Svědomí totiž nemá být mučící a kruté. Pocity viny, které produkuje, mají být přiměřené situaci.

Sama na sobě jsem si to opět uvědomila po pádu onoho prvního, matného hrnku. Okamžitě jsem si totiž v duchu začala nadávat husa hloupá atp. Vím, že to nebylo na místě, v denním shonu prostě nelze myslet na všechno, vše dělat dokonale. Ale přehnané sebeobviňování mi prostě občas naskočí. Mírním je pak rozumem a docela se to lepší. Jsou ovšem i lidé, jež svědomí trápí tak, že až zcela ochromí jejich normální fungování.

Rozdíl mezi zdravým a neurotickým svědomím pěkně popisuje psychoanalytička Selma Fraibergová v knize Magické roky: "Neurotické svědomí se v osobnosti chová jako velitel gestapa. Bez milosti vyslídí každou nebezpečnou nebo i potenciálně nebezpečnou myšlenku, dokonce i jejich vzdálené příbuzné. Začne obviňování, vyhrožování, mučení a nekonečné vyšetřování.

Musí se stanovit vina i za triviální přestupky či zločiny spáchané pouze v myšlenkách. Pocity viny uvězní celou osobnost. Pod vlivem tohoto nikdy nekončícího tribunálu začne člověk ztrácet spojení se skutečnými událostmi. Takové pocity viny lze jen málokdy využít ke konstruktivnímu jednání a pozitivnímu vývoji osobnosti."

Rozumné svědomí zrazuje člověka od nevhodného chování. Zároveň je ale tolerantní, bere v úvahu okolnosti. Za vznik dobrého, rozumného svědomí u dítěte jsme zodpovědní zejména my rodiče. Jeho svědomí vzniká zvnitřněním našich reakcí.