Číst či nečíst?

"Moří a moří – babí, ještě něco, babí, ještě kousek, ještě jednu pohádku. Je to s nimi zápas než zavřou oči. Rodiče by byli spíš pro přísnější postup.“ Z dopisu babičky dále vyplývá, že ona chvilka nad knížkou s oběma vnoučaty je pro ni zřejmě také potěšením.

Co k tomu může psycholog dodat? Jsou-li tyto večerní chvíle babičce milé, nechť si jich užije. Nebudou se opakovat věčně. Za nějakou dobu si děti budou číst samy, nebo si před spaním najdou jinou zábavu a knížky pohádek budou putovat kamsi hluboko do knihovny. Že to jsou chvíle milé dětem, to je z jejich počínání také víc než jasné. Tak proč nevyhovět oběma stranám! Dělat si radost navzájem, to je výchovně moc vzácná věc!

Je tu však ještě jedna věc, která stojí za zamyšlení. Babička píše, že se dětem nechce spát. Až příliš často se s touto stížností setkáváme, a to bez ohledu na babičky, pohádky a čtení. Příčina bývá skoro vždy jedna a táž (a prosím rodiče, aby se už předem neděsili) - že totiž děti jdou spát příliš brzy! To pro nás dospělé je úlevou, když děti konečně už blaženě spí. Už je klid a pokoj a nic se jim nemůže stát. Ve spánku jsou to hotoví andílkové - pohled na ně, to je jeden z nejkrásnějších zážitků, které jsou nám jakožto rodičům a prarodičům dopřány. Proto je dáváme spát co nejdříve - a soudíme, že je to zdravé. Jenomže, jsou děti na spánek také už náležitě „zralé“? Skutečně se jim už spát chce? Kdyby tomu tak bylo, konce první pohádky by se v bdělém stavu asi ani nedočkaly.

Nehledejme tedy vinu v knížce a v babičce, ale zamysleme se nad denním rozvrhem svým i svých dětí!