"Blbněte" se svými dětmi, budou v životě úspěšnější

Mnoho z nás již máme potomky, se kterými si i rádi a často hrajeme, prostě všelijak "blbneme". Je tu zažitá představa, že s klukama se asi nejčastěji pereme, s holkami si naopak spíše hrajeme na kuchaře a restauraci, případně na učitelku ve škole, a...vlastně...já se se svýma holkami peru...a často...a holky to milují. Už spolu máme takový rituál – přijdou ze školy/školky, udělají si domácí úkol a případně se ještě navečeří. Poté, co jim vytráví, se jdeme „kočkovat“ do velké postele, kde nehrozí, že když spadnou, že by se jakkoliv zranily. Vždycky jsem si myslel, že jde hlavně o ten blízký kontakt, které mají s rodičem a o ten společně strávený čas. Navíc u toho zažijeme i hromady legrace a já je přitom nenápadně učím principy zápasení a jujutsu, což se jim může hodit i ve škole. Proto mě velmi mile překvapilo, že tohle „blbnutí“ má přitom pro děti daleko větší přínos, než jsem si zprvu dokázal představit.

„Blbnutí“ s dětmi posiluje jejich bojového ducha

Právě budování bojového ducha, tedy nevzdat se a bojovat, je jedna z nejlepších dovedností, které se při těchto hrách mohou naše děti naučit. Mimochodem, podobně necháváme děti i zápasit v našem klubu Jujutsu v Roztokách u Prahy. Často jsme pak svědky, jak překvapivě rychle se děti otrkají vůči nejčastějším „bebí“ a i když se zpočátku objeví nějaká ta slzička, velmi brzo si dítě zvykne a už při třetím, čtvrtém tréninku jde odvážně do zápasu proti silnějšímu a většímu soupeři. Často je pak překvapené, že techniky a drily, které jim ukazujeme v rámci výuky jujutsu, mohou úspěšně použít, a zvítězit tak i v na první pohled nerovném souboji.

Právě bojový duch jim umožní v dospělosti se nebát ozvat, pokud se jim něco nebude líbit. Děti se naučí také lépe adaptovat v jakékoliv nepředvídatelné situaci. Podle evolučního biologa Marca Bekoffa, autora knihy Wild Justice, takové to „domácí blbnutí“ jim zvyšuje počet neuronových spojení, čímž se zvyšuje jejich přizpůsobivost vnějším podmínkám (mají více zkušeností). Naučí se lépe improvizovat a nevzdat se na první překážce. Samozřejmě byste neměli nechávat děti pokaždé vyhrát, aby měly pocit, že si svá vítězství skutečně zasloužily „tvrdým bojem“. A pokud se sem tam objeví nějaká bolístka, spíše než nějaké přehnané opečovávaní pomáhá odvést pozornost nějakým legračním pohybem, či gestem, co děti rozesměje a ony tak zapomenou na své „bebí“. Časem se „otrkají“ a nebudou podobné věci již řešit, což se opět pozitivně odrazí na jejich odolnosti v životě, ve škole, i v dospělosti.

„Blbnutí“ s dětmi je činí chytřejšími

Skutečně. Psycholog Anthony Pellegrini zjistil, že takové děti dosahují lepších výsledků nejen ve školce, ale i v první a druhé třídě základní školy. Jak je to možné? Výše jsem již psal, že ono „blbnutí“ je činí odolnějšími a jejich bojový duch se tak postupně posiluje. Děti, které se účastní podobných her, mají daleko větší tendenci vidět překážky jako výzvy a nikoliv obrovský problém. Jejich pohled na věc je „ok, tohle vypadá náročně, ale já to zvládnu.“ Opět jde o obrovský posun ve způsobu myšlení, který se pozitivně odrazí i v jejich dospělém životě. A tento přístup jim doslova přeprogramuje i mozek pro lepší a konstruktivnější uvažování. Neurologové zjistili, že mozek zvířat, které si často takto hrají, mají vyšší hladinu proteinu BDNF, který příznivě ovlivňuje paměť, logiku a proces učení, což jim následně pomůže při studiu například na vysoké škole, kde je biflování jedním z hlavním principů učení.

„Blbnutí“ s dětmi zvyšuje jejich sociální inteligenci

Někteří rodiče si myslí, že tohle „blbnutí“ s dětmi je udělá agresivnějšími. Logika těchto lidí je jasná – pětiletý syn si hraje s tátou. Pětiletý syn se s tátou pere. Pětiletý syn si myslí, že násilí je legrace. Pětiletý syn se v pozdějším věku stane brutálním sadistou, který se bude v násilí vyžívat. Ve skutečnosti však výzkumy ukazují zcela opačný vývoj – děti, které se často účastní podobných her, se daleko snadněji sociálně i emocionálně adaptují na nové situace. Dr. Stuart Brown, expert na hry, k tomu dodává „nedostatek zkušeností v simulovaných rvačkách se jasně projevil ve starším věku, kdy náctiletí nebyli schopni dostatečně kontrolovat násilné impulzy“. Jinými slovy – časté zápasení s dětmi zaručí, že z nich nevyrostou příští sérioví vrazi, případně parchanti, kteří mlátí své partnerky.

Ono „blbnutí“ buduje v dětech sociální inteligenci hned několika způsoby – naučí se například jasně rozlišovat mezi hrou a přílišnou agresivitou. Dr. Pellegrini v jedné studii zjistil, že děti, které dokázaly jasně rozlišit mezi hrou a skutečnou agresí, měly ve škole i daleko lepší studijní výsledky. Tyto děti se naučily přirozeně rozlišovat sociální signály, které jasně ukazovaly, jestli se jedná o hru, či již o skutečnou agresivitu.

Děti se naučí střídat při hře, i spolupracovat, kdy jednou jsou těmi, kteří útočí a jindy budou obránci. Vše je však postavené tak, aby se bavili všichni a nikoliv jen jedna strana. Někdy vám tak dítě například vyleze na záda a snaží se udržet, zatímco vy se ho snažíte ze sebe všemožně dostat a jindy si vy lehnete na záda a děti se snaží udržet na zemi vás, zatímco vy se snažíte uniknout. Případně  v leže na zádech natáhnete nohy ke stropu a děti se snaží po nich šplhat jako po palmách. Nebo naopak se na nich udržet jako na stěžni lodě na rozbouřeném moři. Opět je zde klíčová zábava a spolupráce. Děti ví, že na každého přijde jeho řada a tak se do hry zapojí pokaždé naplno.

Podobné „blbnutí“ napodobuje i hry mezi zvířaty. Dospělý vlk schválně umožňuje vlčatům dostat se na jeho slabá místa – břicho a krk, aby jim umožnil se učit, stejně tak jak silnější krysa se při výchově svých potomků dělá schválně slabší, aby ji potomci dokázaly přemoci. Takto se mladí učí přežít.

„Blbnutí“ s dětmi učí vaše děti morálce

Když se svými dětmi zápasíte, učí se pravidlům. Co je ještě v pořádku a co již je „přes čáru“. Učí se rozlišovat mezi dobrem a zlem. Pokud vás začnou mlátit pěstmi, případně zasahovat citlivá místa, je načase jim ukázat, že toto se nedělá, vysvětlit princip hry a fair play a tak je postupně učit morálce. Děti se tak naučí kontrolovat svou sílu. Vzhledem k tomu, že při hraní s dětmi jsme většinou my ti, kteří jsou silnější, musíme se nějakým způsobem znevýhodnit, aby děti mohly vyhrát. Tím jim vlastně říkáme „vítězství není vše, oč tu běží. Důležitá je hra a zábava, kterou při hraní zažijete. A navíc tím, že umožníte vyhrát slabším, jste prokázali, že jste silní nejen na těle, ale i na duchu.“

„Blbnutí“ s dětmi je posílí i fyzicky

Existují studie, které ukazují, že právě otcové mají rozhodující vliv na to, jestli a jakou fyzickou kondici jednou jejich děti budou v dospělosti mít. Pokud tedy chcete mít zdravé a fyzicky aktivní děti, musíte takovým být v prvé řadě nejdříve vy. A co může být zábavnější, než děti povalit na koberec, či na velké posteli a zápasit s nimi? Je to rozhodně lepší, než trávit s nimi čas před televizí se sáčkem popcornu či slaných brambůrek. Všechno to skákání, válení, kotrmelce, strkání, atd. v nich rozvíjí sílu, ohebnost, koordinaci i vytrvalost.

„Blbnutí“ s dětmi posiluje i vztah s rodičem

Jedna z mých nejhezčích vzpomínek na otce byla, když jsem mu vylezl na záda a on chodil pokoji jako koník se mnou jako rytířem. Podobně si hraji i se svými dcerkami, které využívají při hraní mnoho z drilů, které vyučujeme v našem klubu jujutsu – bláznivý kůň, žraločí kousnutí, krocení krokodýla, atd. Holkám se moc líbí, že jim to funguje i proti velkému taťkovi a všichni se tak skvěle bavíme. Není odpoledne, aby mne holky nevyzývaly k zápasení. Líbí se jim, když je zdvihnu do výšky a pak jemně hodím do peřin, a když se z nich vymotají, opět „útočí“, aby se mi dostaly na záda a tam se udržely co nejdéle. Když je vyhazuji do vzduchu, holky mi plně důvěřují, že je chytím, i když to v některých okamžicích tak nevypadá. Vědí, že mi mohou plně důvěřovat, že je plně ochráním, což také udělám. Jejich nápadníci to se mnou budou mít hodně těžké ;-)

Jak tedy „blbnout“ se svými dětmi?

Víte, krása této hry je v tom, že tu nejsou žádná pravidla, ani správný či špatný postup. Je to spontánní hraní. Příliš o tom nepřemýšlejte a nechte na dětech vymyslet co a jak. A hlavně – bavte se :-)

Přesto všechno existuje několik málo zcela základních pravidel:

Bezpečnost především – zvláště zpočátku doporučuji „blbnout“ na nějakém měkkém místě. Velká postel je pro to ideální místem. Časem se můžete přesunout i na koberec do obýváku, či kamkoliv jinam, kde je dostatek místa a kde nehrozí, že se dítě zraní.

Nehrajte si takto s dětmi těsně před spaním – hovořím z vlastní zkušenosti, kdy nejraději s holkami blbnu těsně před spaním, nicméně pak jsou tak rozjařené, že dostat je do postele....to je úkol skoro nadlidský J A tak jako dospělák potřebuje nějaký čas na zklidnění, než půjde spát, tak i děti se potřebují postupně a přirozeně zklidňovat tak, aby do postele již šly ve stavu, kdy usnou během pár okamžiků.

„Blbnutí“ je i pro holky – opět mohu hovořit z vlastní zkušenosti. Měl jsem zpočátku obavy, že je tohle nebude bavit, ale měli byste je vidět, když navrhnu, že se jdeme „porvat“. Oči se jim rozsvítí nadšením a pak se z pokoje ozývá jen smích a legrace. Existují studie, které prokázaly, že dcery, které takto blbnou se svými otci, jsou v dospělosti sebejistější, ba co více, je u nich daleko větší pravděpodobnost, že pak budou ochraňovat slabší kamarádky, pokud by se do nich někdo nehezky navážel.

Jelikož mne toto téma skutečně zaujalo, objednal jsem si knihu The Art of Roughhousing a po přečtení případně opět něco napíšu :-) Do té doby blbněte se svými dětmi a mějte legraci. Vězte, že to budou okamžiky, na které budete rádi vzpomínat celý život :-)