5. Teoretická část programu

• Agrese u dětí –hlavní zdroje agrese, typy obránců, základní koncepty výuky
• ABC F.A.S.T. Defense –principy programu C.A.T.S., a celého systému F.A.S.T. Defense, ze kterého tento program vychází.
• Symetrický a asymetrický trénink – způsob vedení výuky, včetně specifik u dětí.
• Spouštěč a „zlatý moment“ - rozhodovací proces, který je kritický pro případnou de-eskalaci konfliktu.
• Cooperova stupnice připravenosti –role této (modifikované) stupnice v rámci programu C.A.T.S.
• Konfliktní scénář – konfliktní scénář a jeho role při výuce.

5.1. Agrese u dětí

Program je postavený na konfliktních scénářích, které dítě postaví do stresových situací. Cílem je naučit je zvládnout konfliktní situaci tak, aby se minimalizovalo riziko zranění na obou stranách. Tedy jak na straně agresora, tak i obránce.

V odborné literatuře se konfliktním scénářům říká také kognitivní scénáře. Kognice je totiž neodmyslitelnou součástí agresivního chování jedince. Naplánování svého jednání, volba prostředků potřebných k dosažení cíle, ale i samotné rozhodnutí patří k základní výbavě agresora. Kognitivní vzorce či schémata chování si dítě přebírá jak od svých rodičů, tak i sourozenců, kamarádů či z médií. Právě proto je velmi důležité, aby rodiče ukázali svým dětem takový způsob řešení, který končí nenásilným řešením situace.

Zdroje agrese - frustrace

Kognice samotná je úzce provázána se sociálním prostředím, ale i motivační či emocionální složkou. Vyrůstá-li například dítě bez jednoho z rodičů, případně je jeden z rodičů agresivní vůči svému partnerovi, dítě postupně přebírá identifikaci potenciálně konfliktní situace a následně i způsob jejího řešení právě od takového rodiče. Výsledkem pak je přenos násilného interpersonálního jednání i mezi děti, které zkrátka neznají jiný způsob jak dosáhnout svých cílů.

A čím častěji je dítě svědkem podobných scénářů, tím silněji se zapisují („zakódovávají“) do paměti dítěte, které pak v případě stresu volí právě tuto formu, ačkoliv může i tušit, že pravděpodobně nepůjde o nejoptimálnější řešení.

Touto problematikou se velmi detailně zabývali například Huesmann a Eron, kteří v roce 1984 publikovali ve sborníku Agressive Behavior výsledky své studie pod názvem „Cognitive processess and the persistance of aggresive behavior“. Právě zde zdůraznili důležitost dvou klíčových aspektů: intelektuální kompetence a fantazie.

Intelektuální kompetence

Agresi mohou ovlivnit i špatné kognitivní funkce, jako je porozumění čtenému textu či matematické schopnosti. Právě jejich nedokonalé zvládnutí může vést k frustraci, což se následně odrazí v intenzitě interpersonální agrese. Funguje to však i opačně, kdy agrese může zhoršit kognitivní procesy, které následně vedou ke zhoršeným známkám ve škole, a to vede k frustraci, která je jakýmsi spouštěčem pro agresi.

Často tedy stačí věnovat dítěti více času, případně ukázat mu, jak se efektivněji učit. Zlepšením známek ve škole se snižuje i úroveň frustrace, která následně kladně ovlivní jak intenzitu možné agrese při řešení interpersonálních konfliktů, tak i umožní dítěti zvolit si, jakým způsobem bude tento konflikt řešit.

Program C.A.T.S. bohužel nemůže nahradit úlohu rodičů při asistenci během učení. Zaměřuje se spíše na následný krok, kdy dětem vysvětluje dopady agresivního řešení interpersonálních konfliktů, ale ukazuje jim také možnosti, jak podobné konflikty řešit asertivněji. Vše je jak v rovině teoretické, tak i praktické právě prostřednictvím konfliktních scénářů.

Agresivní řešení situací znemožňuje nejen konstruktivní vztah mezi spolužáky, ale i mezi učitelem a spolužákem. Tento způsob řešení však také negativně ovlivňuje další intelektuální rozvoj dítěte, protože frustrace vzniklá ze špatných známek ve škole nepůsobí na dítě motivačně a to tak postupně ztrácí o učení zájem do té doby, kdy je nuceno opakovat ročník. Asi není nutné podotýkat, že takové dítě, které „proleze“ základní školu, pak nemá motivaci se dále vzdělávat na střední a následně ani na vysoké škole. Výsledkem pak je intelektuální zaostalost za svými vrstevníky, což může ještě dále zvýšit frustraci a vyčlenění a následně i agresi.

Výše zmínění psychologové Huesmann a Eron prokázali, že je zde přímá souvislost s agresivitou dětí ve věku 8 let a jejich následným antisociálním jednáním a intelektuálovým deficitem po 22 letech v dospělosti. Krátce řečeno již v osmi letech je možné vcelku pravděpodobně odhadnout úroveň a intenzitu agresivity člověka v dospělosti.

Fantazie

Pokud dítě přemýšlí o agresivním řešení té které situace, pak se tato myšlenka postupně „vtiskává“ do paměti a je následně zpracována do určitého vzorce chování. Huesmann a Eron ve výše zmíněné studii také potvrdili, že děti, které měly fantazie o agresi, byly mezi svými spolužáky také daleko více a častěji agresivnější při řešení interpersonálních konfliktů. Co je však také důležité zmínit, je fakt, že primárním zdrojem těchto fantazií bylo sledování nevhodných pořadů v televizi 2 , kdy děti neměly vhodnou alternativu, jak využít volný čas.

Způsoby naučení agrese

Agresi je možné se naučit buď přímou zkušenosti („zkusím, co to udělá, jak se ten druhý zachová, když budu agresivní“), anebo pozorováním sociálních interakcí jiných lidí, tj. zástupným učením. Již bylo řečeno výše, že „jiní lidé“ jsou většinou rodiče, kamarádi, spolužáci, apod. Čím větší autorita, tím pravděpodobněji si dítě jeho schéma chování osvojí.

Dítě se tak učí pomocí následujících čtyř procesů:

• Všímá si znaků modelovaného chování, typů a následně i důsledků.
• Opakovaným pozorováním tak, aby se mohlo pevně zabudovat do nově získaného modelu chování pro své jednání.
• Nově získané vzorce chování se postupně přeměňují tak, aby co nejvěrněji napodobovaly původní převzatý vzorec (např. děti při jízdě autem poslouchají a pozorují reakce rodičů na dění na silnic více, než tušíme). Pak je překvapením pro rodiče, když dítě použije podobné slovní obraty („Jak to řídíš, blbče!“, „Tak už sakra jeď!“) v situacích, které jsou podobné těm, kdy takto reagoval rodič)
• Je-li dítě aktivně pobízeno rodičem, aby tyto vzorce chování samo aktivně projevilo.

Motivační faktor agrese

V předchozí části byly zmíněny zdroje a vznik agresivního jednání mezi dětmi. Většinou jde o kopírování kognitivních vzorců chování ze svého nejbližšího okolí. V této části jsou popsány různé způsoby řešení konfliktů a jejich následná reakci ze strany agresora.

Submisivní obránce

V případě, že obránce záměrně ignoruje první známky blížící se agrese, pak velmi pravděpodobně si tento způsob jednání agresor vyloží jako strach a paradoxně u něj intenzitu agrese posílí. Obránce však může ignorovat počáteční formu agresi (která je nejčastěji ve formě verbálních urážek a ponižování) nesprávným vyhodnocením situace jako prosté škádlení mezi spolužáky. Bohužel však mezi relativně přátelským slovním škádlením a agresivním verbálním útokem je velmi úzká linie, která může být špatně rozeznatelná i pro samotného agresora. Výsledkem však je stupňující se agrese. Právě proto jsou účastníci programu seznamování s konkrétními případy škádlení i agresivního verbálního útoku tak, aby se naučili jasně rozlišit mezi těmito dvěma typy interpersonální komunikace.

Agresivní obránce

Tento přístup řešení konfliktů je velmi často vyučován v převážné většině klubů bojových umění, bojových sportů či sebeobranných systémů. Děti se tak (na)učí kopat mezi nohy či zasazovat přesné údery do nosu. V prvním případě dochází často k pohmoždění až těžkému zranění varlat s dlouhodobými či trvalými důsledky a ve druhém případě dochází k fraktuře nosu, což následně vyžaduje okamžitý chirurgický zásah. Podobné způsoby sebeobrany jsou v drtivé většině případů vyučovány instruktory, kteří nemají dostatečné znalosti o prostředí, ve kterém se děti nachází, ani forem útoku, které děti zažívají. Mylně se domnívají, že děti jsou pouze „mini-dospěláci“ a není potřeba jakkoliv upravovat techniky sebeobrany, které se učí dospělí studenti. Dílem je to také díky tomu, že tito instruktoři se s různou formou násilí setkávali během výuky velmi často a proto se mylně domnívají, že „svět je plný zla a jedině agresivní způsob řešení zabezpečí přežití“.S tímto životním přístupem se lze setkat i u rodičů, kteří vyžadovali, aby se podobné techniky vyučovaly ve sportovních klubech či klubech věnujících se výuce tradiční formě bojových umění. Určitou roli však pravděpodobně v jejich přístupu hrají i výše zmíněné faktory prokázané Huesmannem a Eronem.

Výsledkem takového jednání je tzv. eskalace „spirály násilí“, což se dá vysvětlit na konkrétním případu: Představme si situaci, kdy se syn vrátí domů s rozbitým nosem, či pohmožděnými varlaty. Logickou reakcí rodiče, bude jednak (samozřejmě po patřičném lékařském ošetření syna) žádost na vedení školy o vysvětlení (a potrestání agresora) a jednak zabezpečit, že se synovi příště již nic podobného nestane. Logickým krokem tak bude jej přihlásit do nějakého klubu sebeobrany, čím agresivnějšího, tím lepe. A když se syn příště ocitne v podobné konfliktní situaci,
pravděpodobně již použije některou z naučených technik a zraní svého spolužáka. Situace se obrátí a tentokrát rodiče zraněného spolužáka budou hledat způsob, jak zvýšit šance, že se jejich syn příště již ubrání. Nyní urychleme průběh a pojďme do extrému – rodiče pořídí synovi nůž a v lepším případě jej přihlásí do nějakého klubu bojových umění, kde se vyučuje boj nožem. Další konflikt již skončí pobodáním a/nebo pořezáním. Záměrně pomineme zapojení policie do celé kauzy a soustředíme se na reakci rodičů. Pokud si zachovají stejný vzorce chování, pak pořídí synovi buď delší nůž anebo střelnou zbraň. Další konflikt již pravděpodobně skončí velmi špatně. „spirála násilí“ je ve svém nejzazším bodě....

Výše popsaný případ není tak nereálný, jak by se mohlo na první pohled zdát. V zahraničí jsou známy již celé řady škol, kdy každého žáka najatá ochranná služba u vstupu prohlíží a hledá zbraně. Ani rentgeny, podobné těm na letištích, umístěné u vchodu do školy již například v USA nejsou výjimkou.

Asertivní obránce

Tento způsob řešení konfliktů je vyučován a posilován právě v rámci programu C.A.T.S.. Děti se zde naučí jednak vidět klady a zápory výše popsaných způsobů řešení a následně se seznámí s alternativou, která zabezpečí, že velmi pravděpodobně nebude nikdo zraněn a přesto se konflikt vyřeší.

Na rozdíl od agresivního obránce se děti v rámci tohoto způsobu řešení naučí následující postup:

1. Nejprve jednoznačně a dostatečně hlasitě projevit svůj nesouhlas s jednáním agresivního spolužáka. Tím jednak získají dostatek svědků pro případné vyšetřovaní a jednak projeví sebevědomou reakci, která často agresora odradí.
2. Pokud řešení konfliktu jen mezi agresorem a obráncem nepomůže, pak obránce celou věc oznámí učitelce, případně ředitelce.
3. Pokud se vedení školy staví k řešení situace laxně, pak dítě vše oznámí rodičům.
4. Pokud ani poté nedojde k uspokojivému řešení, pak teprve dochází k fyzické obraně. Dítě již vyčerpalo všechny dostupné cesty k mírovému řešení konfliktu a získalo dostatek svědků a důkazů, že se skutečně snažilo řešit konflikt bez násilí.
5. Výsledkem fyzické sebeobrany, tak jak je vyučována v rámci tohoto programu, pak je pouze pošramocené ego a nikoliv vážné fyzické zranění.

Koncepty výuky

Nejen v rámci výuky sebeobrany existují v zásadě dva hlavní koncepty výchovy dětí a předávání zkušeností.

A. Koncept negativního předávání zkušeností

V rámci tohoto konceptu se dětem vysvětlují všechna rizika formou negativní asociace. V praxi to pak vypadá tak, že se děti doslova straší všemi potenciálními hrozbami, které je mohou potkat na ulici, či doma. Takové dítě je pak často přehnaně paranoidní a to se následně opět odrazí na intenzitě řešení sebeobranného konfliktu, kdy dochází ke zbytečně tvrdým sebeobranným reakcím. Klasickým příkladem tohoto konceptu je například upozornění rodičů: „ nelez na ten strom, spadneš, zlámeš si nohy a budeš do smrti mrzák. “ Výsledkem takové rady je ustrašené dítě, které se bude bát i vylézt na židli, natož aby šplhalo po stromě. Sebevědomí takových dětí je pak velmi nízké, což se následně projeví i v jeho dalším
osobním a později i pracovním životě.

B. Koncept pozitivního předávání zkušeností

Tento koncept je využíván nejen v rámci C.A.T.S. programu, který je součástí systému F.A.S.T. Defense (FD), ale i v rámci celého FD systému. V zásadě se děti upozorní na možná rizika, ale těžiště je věnováno nikoliv identifikaci všech možných rizik a jejich emotivnímu zdůrazňování, ale spíše se soustředí na metody prevence a snížení rizik. Klasickým příkladem tohoto konceptu je například upozornění rodičů: „Když už lezeš po stromě, snaž se držet větve vždy na třech místech (tzv. tříbodové držení). To znamená například dvěma rukama a nohou či dvěma nohama a jednou rukou zatímco druhou rukou šaháš po další větvi. Vždy si vyzkoušej, jestli je dostatečně pevná, než na ní došlápneš / se pověsíš, plnou vahou. “ Výsledkem takto předané rady bude zvýšená dovednost dětí v lezení po stromě, nemluvě o zvýšeném sebevědomí z dosaženého úspěchu.

5.2. ABC F.A.S.T. Defense

Překvapivě mnoho kurzů sebeobrany věnuje prakticky veškerý svůj čas výuce fyzické sebeobrany. Je to proto, že většina těchto kurzů vzešla z bojových umění. Takový „standardní“ kurz sebeobrany je založen na aplikování různých pohybů z bojových umění proti všem možným variantám útoku. Bohužel většina těchto technik sebeobrany není realizovatelných ve stresu a povedou s největší pravděpodobností ke katastrofickým výsledkům.

„ABC“ je zkratka, která popisuje základní principy systému F.A.S.T. defense, na kterém je postavena jak Antibully část programu, tak i C.A.T.S.

1. Awareness – Povědomí o okolí a prostoru, kde se nachází tak, aby děti mohly včas identifikovat potenciálně nebezpečnou situaci. Děti se v této části naučí důvěřovat svým pocitům a pro názornější výuku je zde aplikována velmi zjednodušená Cooperova stupnice připravenosti (viz čl. 5.5.),
2. Boundary setting – Děti se v rámci programu naučí identifikovat bezpečnou vzdálenost v komunikaci s agresivním spolužákem, ale i cizí osobu. Naučí se znát bezpečné místo jak ve škole, kde tráví většinu času, ale i venku.
3. Conflict resolution – především verbální, ale i fyzické techniky sebeobrany. Dětem je navíc vysvětleno, a neustále během celého semináře i zdůrazňováno, že řešení konfliktní situace prostřednictvím fyzické obrany je až poslední možnost. Navíc se děti učí rozeznat, které techniky sebeobrany mohou použít proti jiným dětem, a které mohou použít proti dospělé cizí osobě. Během této části se děti 16seznámí s nárůstem adrenalinu ve svém těle a následně se s ním i vyrovnat pomocí speciálních technik dýchání. Během celého semináře se děti naučí 2-3 techniky, které jsou dostatečně univerzální na to, aby šly použít v drtivé většině případů. Kromě toho jsou založeny na hrubé motorice, jelikož v situaci, kdy dochází k náhlému adrenalinovému nárůstu, jemná a komplexní motorika mizí.

5.3. Symetrický versus Asymetrický trénink

Výuka během celého programu je rozdělena na dvě hlavní části – část teoretickou, která je vedena interaktivně tak, aby se děti aktivně zapojovaly do diskuse, a část praktickou, která je již aplikací získaných teoretických znalostí do řešení konfliktních scénářů.

Právě praktická část je však velmi odlišná od standardně vedených kurzů sebeobrany, protože jednak využívá koučovací metody k získání požadovaných dovedností, ale také využívá tzv. asymetrický trénink, který se maximálně blíží reálné konfliktní situaci.

Symetrický trénink

Typický pro tradiční bojová umění. Jednoduše řečeno jde o typ, kde jsou přesně daná pravidla, kdo a jak zaútočí, prostředí je známé a cílem je hlavně bezpečnost a prevence zranění. Dobrým příkladem je například (sportovní) soutěž v ringu (např. box) či na tatami (např. džudo). Ačkoliv se může jednak také o adrenalinovou záležitost pro oba účastníky, jde stále o přesně dané pravidla, které oba musí dodržovat a oba dva jsou na tento typ psychického a fyzického zatížení náležitě připraveni. Není žádných pochyb, že emoce jsou zde velice vybičované a dochází při takovém zápasu i ke zraněním. Nicméně tento typ tréninku má s reálným konfliktem pramálo společného.

Asymetrický trénink

Je typický pro moderní výuku sebeobrany. V některých aspektech je podobný předchozímu typu, protože i zde jde o to, aby došlo k minimu zranění, stejně tak jako i zde jsou určitá pravidla, určené techniky k obraně, apod. Je tu však několik důležitých rozdílů. Například v předchozím případě je primární naučit účastníka semináře správně technicky provést danou techniku (většinou se jedná o fyzickou techniku sebeobrany). Ve druhém případě je primární naučit dítě aplikovat získané dovednosti i pod stresem. Neklade se takový důraz na dokonalost aplikované dovednosti. Procvičovaná dovednost (verbální / fyzická) je nejdříve vykonána pomalu a postupně se přidává element „srdce“, který prověří, že účastník semináře dokáže techniku provést i pod velkým stresem. Situace se střídají, až si je dítě jisté, že danou situaci dokáže (vy)řešit kdykoliv a kdekoliv. Pokud je například 17jeden účastník semináře fyzicky/psychicky slabší než ten druhý, „útočník“ ( tzv. štěkač, lovec) upraví intenzitu svého útoku tak, aby byl přiměřený každému účastníku programu. Postupně tak dochází k (individuálnímu) zlepšení každého jednotlivého účastníka. 

Dalším význačným rozdílem je, že asymetrický trénink je založený na konceptu nikoliv na konkrétních fyzických technikách či dokonce počtu technik. Nezúčastněnému člověku může připadat že konfliktní scénář klade důraz hlavně na fyzickou kondici, nicméně důležitou roli zde hrají verbální komunikace a psychická připravenost. Je všeobecně známo že fakticky více jak 80% útoků skončí již ve fázi verbálního útoku. V nejvíce pokročilém stupni útočník verbálně komunikuje velice agresivně a následně zaútočí jakýmkoliv způsobem tak, aby obránce musel čelit situaci bez znalosti, jak a kdy útok proběhne. Jde o velice adrenalinovou emotivní záležitost, která je až posledním stupněm ve výuce konfliktních scénářů a modelových situací. To je velký rozdíl oproti tradičním bojovým uměním a sebeobranných systémů, která se soustřeďují spíše na technickou část, než na celkový konflikt se všemi jeho aspekty.

Asymetrický trénink a výuka dětí

Ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát, dětí jsou v současné době velmi často stresovány. Ať už se jedná o různé počítačové hry, nevhodné televizní pořady, tlak rodičů na dokonalost jak ve škole, tak i ve sportu, apod. A pokud si uvědomíme, jak toxický je stres pro dospělého člověka, vliv na dětskou psychiku bude značný (nervozita, deprese, nespavost, poruchy učení a koncentrace, obezita, atd.).

Je důležité si uvědomit, že i malé děti jsou schopné se zúčastnit preventivní výuky, kde se již pracuje s adrenalinem a stresem. Vyžaduje to však velmi pečlivou spolupráci celého týmu tak, aby si dítě postupně zvykalo na adrenalin, a jeho účinky v těle. Dokonce se děti naučí tento adrenalinový nárůst, vznikající během stresové situace, využívat pro úspěšné vypořádání se se stresem. Výzkumy lidského chování v kritických situacích ukazují, že člověk, který se naučí zvládat nadměrný stres v jedné oblasti, dokáže daleko rychleji a lépe zvládat stresové situace i v dalších oblastech svého života. Zkušenost ze zvládání konfliktních situací je tedy přenositelná i do dalších oblastí života.

Pomocí asymetrického vedení tréninku se děti naučí zvládat nejen verbální i fyzickou sebeobranu jak proti agresorům podobného věku, tak i proti agresorům dospělým. Asymetrický trénink pro děti musí být hravý a zábavný, ačkoliv se jedná o velmi seriózní téma, které pokrývá. Pokud je správně nastaven, pak se děti učí neuvěřitelně rychle.

Je však nutné dodržet dvě základní pravidla:

1. Děti musí být neustále zapojené do výuky. Nebudou se tak nudit a zabezpečíte tím (zvláště u dětí s ADHD syndromem) jejich plnou pozornost.
2. Konfliktní scénáře pro děti nesmí být nastaveny tak, aby děti nabudily přespříliš, či dokonce vystrašily. Za žádných okolností nesmí odcházet s pocitem, že svět je plný nebezpečí, z nichž asi většinu nedokáže zvládnout. Na druhou stranu nemohou odcházet s tím, že nyní dokáží zvládnout vše. Nalezení rovnováhy je otázka zkušenosti a praxe celého týmu. V ideálním případě by dítě mělo odcházet s pocitem, že „ dnes to bylo hodně intenzivní, ale já to zvládla. A příště to prý bude dokonce ještě náročnější. Ale to zvládnu taky, protože dospělí mi pomohou.“

Asymetrický trénink musí být postaven tak, aby byl úměrný věku dítěte. Děti se tak naučí důvěřovat svým pocitům a instinktům („pavoučí smysl“) a pokud mají pocit, že „je něco špatně“, budou už vědět, co v takové situaci dělat. Tým tak musí využívat koučink, chválení, odměňování, biofeedback i správné načasování a rytmus pro tzv. „štěkání“ (navození řízeného stresu, konfliktu) tak, aby každé dítě nakonec dovedl k vítězství.

V rámci konfliktního scénáře je nutné „oslovit“ následující tři oblasti dítěte:

• Mozek – tvorba konfliktní situace, která odpovídá věku dítěte
• Tělo – dítě musí být schopeno aplikovat fyzické techniky a postupy.
• Srdce - dítě musí být dostatečně „aktivováno“, aby se projevily jeho emoce.

V rámci programu C.A.T.S se využívají dvě kategorie konfliktních scénářů:

1. Spolužák – agresivní spolužák, který se snaží něco od dítěte získat.
2. Dospělý – cizinec, který se snaží dítě odlákat na jiné místo.

Obě tyto kategorie se od sebe liší nejen tématy „štěkání“, ale výukovým stylem. Čím mladší děti, tím více mají scénáře spíše herní charakter. Děti si tak hrají s týmem (kouč, štěkač/lovec) místo toho, aby „dělaly kurz prevence šikany a kurz základních bezpečnostních návyků v kontaktu s cizí osobou“. A během těchto her se tyto děti učí zvládat konfliktní scénáře všeho možného druhu, čemuž rozumí jak instruktorský tým, tak i přihlížející rodiče. Děti to vše ve skutečnosti vidí pouze jako úžasnou a zábavnou hru.

5.4. Spouštěče a tzv. „zlaté momenty“

Mnoho kurzů sebeobrany zdůrazňuje důležitost naučení tisíce a jedné techniky, rozvoj jakési super síly, větší agresivity (než demonstruje agresor) či super rychlosti, aby se obránce dokázal ubránit takzvaným zabijákům. Bohužel v případě dětí je toto jednak velmi těžko realizovatelné a také nesmyslné, protože ať už verbální či fyzický útok jednoho dítěte na druhé nemá za úkol fyzickou likvidaci, ale spíše demonstraci síly a dominance. Pokud bychom přistoupili na výuku ve stylu „buď větší vlk, než je útočník“, pak velmi pravděpodobně skončí většina podobných konfliktů těžkým zraněním s trvalými následky.

Je důležité si uvědomit, že drtivá většina konfliktů je prohrána či vyhrána ještě v době, než dojde k prvnímu fyzickému útoku. Jedná se o schopnost rozeznat první příznaky blížícího se konfliktu a dokázat je eliminovat ještě předtím, než se konflikt plně rozvine. Tyto příznaky nazýváme v systému F.A.S.T. Defense „zlaté momenty“, protože taková osoba, která dokáže zachovat chladnou hlavu během fáze, kdy se tyto momenty objevují, pak prakticky pokaždé dokáže de-eskalovat situaci bez fyzické konfrontace. A nejenom to – schopný obránce dokáže během této fáze převzít kontrolu nad situací a využít ji ve svůj prospěch. A ačkoliv existují například spontánní nečekané útoky ze zálohy, jedná se o statisticky malý počet. Již staří mistři věděli, že nejlepší obrana je vyhnout se boji. A přesto je často vidět v různých kurzech či klubech, jak jsou lidé fakticky učeni eskalovat konflikt až do fáze, kdy mohou použít pracně nadrilované fyzické techniky sebeobrany.

Je důležité zmínit, že tento přístup je pro většinu dětí nevhodný z mnoha důvodů. Svým způsobem jsou tito děti fakticky přímo vedeni k tomu, aby se dříve či později sami stali oběťmi konfliktu díky tomu, že jsou učeni jít hned do fyzického konfliktu, který často ani není nutný a dal by se zvládnout jiným, mírnějším způsobem.

Proto jsou děti v rámci tohoto programu učeny rozeznat dva klíčové momenty – spouštěč a „zlaté momenty“.

Spouštěč je zjednodušeně řečeno „tlačítko“, kterým útočník emocionálně vykolejí obránce. U dětí jsou nejčastější spouštěče poukázání na to, že on/ona je tlustá, ošklivá, hloupá, malá, vysoká, brýlatá, apod. U dospělých to může být poukázání na fyzický vzhled, ale také sexuální orientaci, IQ, případě vyhrožování rodině obránce. To vše je děláno s cílem psychického oslabení obránce tak, aby jej zdeptal a on/ona se již nebránil/a. Během nacvičovaných konfliktních scénářů se obránci učí rozeznat svoje spouštěče a nereagovat na ně emocionálně. To jim umožní se soustředit na hlídání si optimální vzdálenosti vůči agresorovi a volbu času a způsobu obrany. Je však nutné zdůraznit, že otázka identifikace spouštěčů se u dětí praktikuje velmi citlivě a většinou až v pokročilé formě výuky. V drtivé většině případů tento koncept 20výuky fakticky nebyl během seminářů použit, jelikož se jednalo o děti na prvním stupni ZŠ, které dosud nejsou dostatečně psychicky zralé pro podobný typ útoku.

Jakmile tedy starší dítě rozezná spouštěč, přichází na řadu další koncept, který se nazývá „zlatý moment“. Jedná se o okamžik, který rozhodne, jestli se situace bude vyvíjet jedním (horším) či druhým (lepším) směrem. Děti se tak učí během verbální komunikace nenadávat agresorovi ani jej jinak nezesměšňovat, jelikož by podobný přístup velmi pravděpodobně vedl k eskalaci (útočník by jinak „ztratil tvář“ před svými spolužáky). Pro názornost jsou děti seznámeni s oběma variantami řešení konfliktní situace tak, aby viděly výsledek nesprávné volby.

5.5. Cooperova stupnice připravenosti

Cooperova stupnice připravenosti, respektive její modifikovaná verze, je využívána i v rámci C.A.T.S. programu. Slouží jednak k jednoznačné identifikaci intenzity, ale i jednoznačné identifikaci stupně bdělosti (povědomí, awareness) dítěte během zvládání konfliktního scénáře. Tato stupnice byla vytvořená Jeffem Cooperem koncem minulého století a je dodnes využívána v rámci výcviku ozbrojených složek stejně tak jako i v moderních sebeobranných systémech.

Je důležité zmínit, že v rámci programu pro děti slouží tento ukazatel pouze pro potřeby instruktorů a dětem nejsou tyto skutečnosti sdělovány. Informace slouží instruktorům pro jasnou představu, na jaké úrovni agrese/stresu budou štěkači dítě „aktivovat“. Je totiž velmi důležité, aby instruktor postupně zatěžoval dítě tak, jak zvládá konflikt. A právě proto je toto pomůcka, která mu umožní jasně stukturovat a stupňovat své verbální útoky směrem k dítěti.

1. BÍLÁ barva znamená, že člověk nepřemýšlí o nebezpečí, je relaxovaný a cítí se velmi bezpečně. Je to pro běžného dospělého/dítě nejčastější stav, který je charakteristický tím, že člověk nevnímá své okolí a plně se soustředí na své činnosti.
2. ŽLUTÁ barva představuje již jistou úroveň připravenosti, kdy dospělý člověk/dítě je sice relaxován, ale je si vědom potencionálně nebezpečných situací, například: uvědomuje si bezdomovce žebrajícího na rohu. Současně sleduje okolí a vidí, co se kde děje. Toto je stav, v němž by měli být všichni lidé, pokud nehrozí akutní nebezpečí.
3. ORANŽOVÁ barva – dospělý člověk/dítě je v situaci, v níž mu může již hrozit nebezpečí. Začíná vytvářet plán, jak bude nebezpečí čelit. Je to střední stupeň pohotovosti.
4. ČERVENÁ barva představuje úroveň nejvyšší pohotovosti. V této situaci dospělý člověk/dítě již ví, že zde existuje nebezpečí a začíná podnikat kroky, jimž by tomu čelil. Například použije verbální sebeobranu k tomu, aby de-eskaloval hrozící konflikt.
5. ŠEDÁ barva je ideální stav pro slovní i fyzickou sebeobranu. Organismus je optimálně zaktivován a lze tak stále ještě racionálně přemýšlet a vyhodnocovat nebezpečnost a akutnost vzniklého rizika stejně tak jako volit nejvhodnější taktiku sebeobrany.
6. ČERNÁ barva - na tomto stupni se dospělý člověk/dítě nalézá, pokud strach a enormní stres vyvolá jednu ze tří instinktivních reakcí – boj, útěk či zamrznutí. V tomto okamžiku zpravidla zpanikaří a šance k účinnému jednání má velmi sníženy.

5.6. Konfliktní scénář

Konfliktní scénář je často nesprávně chápán jako simulace reality. Na internetu je vidět mnoho tzv. „konfliktních scénářů“ či „modelových situací“, které spočívají v tom, že útočník je navléknut do nějakého druhu protiúderového obleku a útočí (plnou) silou, za podpory verbální agrese, proti obránci. Výsledkem pak je jakýsi plno kontaktní sparring, který však nemá zamýšlený efekt na obránce, to jest naučit jej zvládat stresovou situaci.

V rámci systému F.A.S.T. Defense se nesnažíme vytvořit a napodobit reálnou situaci. Místo toho vytváříme tréninkové prostředí, kde se dítě může učit a rozvíjet a na konec i uspět.

Pokud bychom totiž chtěli věrně simulovat realitu, pak bude na konci jeden vítěz a jeden poražený. Velmi často bude z počátku poraženým právě dítě, což se negativně odrazí na jeho psychice, sebedůvěře a motivaci do dalšího tréninku. Pokud například dítě prohraje (tj. nevyřeší konflikt) v konkrétním scénáři, pak velmi pravděpodobně podobně „uspěje stejně“ i na ulici, pokud se dostane do podobné situace. Takový výukový postup by se dal přirovnat s posláním dítěte do restaurace nižší cenové kategorie a nechat jej vyvolat konflikt, který by následně měl zvládnout pomocí technik, které se právě naučil. Prostředí a průběh bude absolutně nekontrolované, což může skončit nejen zraněním, ale i hůře.

Konfliktní scénář také není jakýmsi „finálním testem“, ale výukovou metodou. Toto je také časté neporozumění cílů konfliktních scénářů. Je to podobné jako by se dítě mělo naučit určitou dovednost (například vydržet 3 minutový sparring) a aby ji zvládlo, musí znát průpravné drily či cviky, které jej na danou dovednost připraví (skoky přes švihadlo po určitou dobu). Zkouška pak nebude spočívat v tom, že bude 3 minuty skákat přes švihadlo, aby prokázalo dostatečnou vytrvalost, ale bude zápasit s partnerem po dobu 3 minut. Znovu si zopakujme: konfliktní scénář není „finálním testem“, ale výukovou metodou.

V systému F.A.S.T. Defense se snažíme simulovat takové podmínky, aby došlo k tzv. „pozitivnímu podmínění“, což znamená, že v každém konfliktu v rámci konfliktního scénáře, dítě nakonec vyhraje. Na agresorovi je, aby postupně přidával na agresivitě tak, jak ji dítě zvládá (vy)řešit během scénáře. A je to právě úzká spolupráce mezi koučem a agresorem, aby pomohli dítěti uspět v konfliktním scénáři. Tajemství úspěchu konfliktního scénáře spočívá v postupném přidávání agrese dle individuálního pokroku dítěte.